Druhá návštěva Venezuely? No, gracias…

28. května 2016 v 14:00 | Pear |  Zápisky z různých koutů Země
V roce 2011 jsem společně se svými rodiči navštívila australskou Sydney a obeplula oba hlavní ostrovy Nového Zélandu. Ano, čtete správně, obeplula a to na obrovské zaoceánské lodi. Tento typ cesty byl a je velmi praktický z prostého důvodu, navštívíte toho hodně, ale přitom se nemusíte stěhovat i s kufry z místa na místo. Proto, když se v roce 2013 objevila nabídka na cestu lodí po Karibiku, neváhali jsme a rozhodli se jet. A jak už vám možná došlo, naším výchozím místem pro nalodění/vylodění byla právě Venezuela, konkrétně tedy hlavní město Caracas.

Při psaní tohoto článku jsem si řekla, že se budu ještě trochu informovat ohledně několika věcí. Kromě prvního odkazu na tetičce Wiki, jsem objevila i další stránku, kde jsem se mohla dočíst zhruba toto - buďte ráda, že vás neokradli, neunesli a všechny vaše věci zůstaly na pokoji. A text se stejným vyzněním najdete i na stránkách našeho ministerstva zahraničí.
Ano, Venezuela je zemí vysoké kriminality a velmi nestabilní situace. Upřímně jsem v Caracasu strávila celkem něco kolem dvou dní a moc dobře jsem se necítila. Doteď si vybavím svůj první dojem, kdy jsme jeli směr hotel a já si říkala, jak se v takové špinavé díře dá najít něco slušného. Nakonec překvapivě našlo a předčilo to má očekávání. Ovšem během krátké procházky se mi nepříjemný pocit vrátil, protože jste si nikdy nemohli býti moc jistí, jestli se něco nestane. Řekla bych, že naše výhoda byla velká skupina, která se od sebe prakticky neoddělovala a hlavně vynikající průvodce, jenž věděl kudy, kam a co. Nechci, aby to vyznělo, že mám na Caracas pouze vzpomínky plné špatných pocitů a dojmů, určitě se našlo i něco opravdu hezkého. Mezi to určitě řadím návštěvu místního parku, kde byla i menší volná ZOO anebo replika historické lodi. Právě ze zmíněné ZOO se mi hlavně vybaví nezbedné opičky a pak taky lachtan, který si naši pozornost naprosto užíval a pózoval, jak nejroztomileji to šlo. Na Venezuelu mám však ještě jednu vzpomínku a to již ne z Caracasu, ale z letiště při odletu zpět domů.


Pamatuji si, jaké bylo na letišti rušno, všude samí čínští (v rámci celkové venezuelské situace si dovolím říct, že šlo opravdu hlavně o ně, na jiné asijské obyvatele bych to až tak moc neviděla) příslušníci a klasické přepážky pro odbavení nikde. V tomto bodě se totiž snažila Venezuela býti moderní zemí a tak odbavení zařizovaly tzv. self check-in stánky, kde si každý sám musel vydolovat letenku. Hlavním problémem se v tomto případě stal počet těchto stánků, kdy se u valné většiny nahromadily skupiny již zmíněných čínských turistů, a naše skupina sama obsadila asi zbývající tři. Ono totiž toto samostatné odbavování rozhodně není lehkou záležitostí, zvláště pokud nejste až tak zběhlí v cizích jazycích. Navíc má velkou tendenci se všemožně sekat a tak oceníte asistenci.
Zhruba po půl hodině zaznamenala celá naše skupina úspěch a získala tak potřebné letenky. V tento moment jsme se rozdělili na dvě části, jedna se šla "zbavit" zavazadel a druhá si je nejprve nechat zabalit. My patřili do té druhé skupiny. Následně jsme se však přidali k té první a začalo dlouhé stání pro odbavení zavazadel. Člověk si tak říkal, co tam proboha tak dlouho s každým řeší a nakonec jsme to uviděli. Ještě před samotným odbavením člověk procházel přes drogovou kontrolu, kdy se kolem vás proháněli psi a pokud jste se buďto jim nebo policistům nelíbil, nechali vás otevřít kufr a řádně se v něm prohrabali. Upřímně, když jsme to tak viděli, doufali jsme, že nás nevyberou. Ne, nic jsme nepašovali. Hlavním důvodem našich obav byla napranost kufrů (a vidina rychlého opětovného skládání, aby se řada dlouho nezdržovala) a taky utracené peníze za zabalení, kdy hlavně nebyla žádná další šance kufr či kufry opět zabalit (v rámci dlouhých cest je zabalení rozhodně lepší, pokud chcete, aby kufr vůbec něco vydržel).
Naše modlitby byly nakonec vyslyšeny a my se kontrole vyhnuli. Všem členům naší skupiny se to ovšem nevyhnulo a tak asi čtvrtina tímto projít musela. My tedy ale postoupili dále ve frontě a následně kufry odbavili. Přiznám se, že ta fronta měla i jedno pozitivum, mohla jsem se mezitím vyloženě nabourat na WiFi letiště, která byla sice chráněná heslem, ale upřímně nikdy si nedávejte jméno WiFi a heslo stejné. Pak to totiž způsobí to, že si jedna malá česká hruška myslí, bůhví jaká hackerka je a vypráví to na potkání.
Nevím proč, ale v tento moment se mi vybavuje americký seriál Jmenuju se Earl, který se zabýval otázkou karmy a jejím vlivem na život jednoho bývalého zlodějíčka. Možná právě tahle karma mě dostihla posléze (jako trest za moje nabourání se na WiFi nebo třeba za to vyhnutí se kontrole), protože zbývající pobyt na caracaském letišti moc příjemný nebyl.
Po odbavení jsme vykonali jistou nutnou přestávku (všichni si určitě domyslí) a posléze pokračovali dál na pasovou kontrolu. Ve chvíli, kdy jsme ke kontrole přicházeli, se mi zdálo, že slyším, jak vyvolávají mámino jméno. Nezdálo se mi to moc pravděpodobné a tak jsem to zprvu přešla, ale když jsem to uslyšela podruhé a potřetí, bylo jasné, že tomu tak opravdu je, i když tomu rodiče nechtěli uvěřit stejně jako zpočátku já. Proto jsme doslova letěli na náš gate, kde jsme se potkali ještě s jedním členem z naší skupiny, který byl vyvoláván též a hlavně s naším vedoucím. Prvním logickým krokem bylo se zeptat, co se vlastně děje. Na tuto otázku jsme se v podstatě nic moc nedozvěděli a jen nám bylo řečeno, ať jim poskytneme pas a letenku toho dotyčného volaného. Po chvílí plné zběsilého ťukání do počítače a našeho nervózního přešlapování jsme se konečně dočkali nějaké reakce, která však vypadala tak, že mámě vrátili pas i letenku, ale dostala ještě k tomu menší bonus v podobě krásné žlutozelené vestičky. Dostala pokyn si ji obléknout a společně ještě s jedním pánem z naší skupiny (jak jsem zmínila výše) kamsi jít v doprovodu dvou zaměstnanců letiště. Tak samozřejmě, že jsem ani jednoho z nich nechtěla jen tak pustit (obzvláště tedy mámu, která se anglicky kromě pár slov, abych jí nekřivdila, moc nedomluví), následovala proto zhruba pětiminutová debata na téma, zda-li bych nemohla jít společně s nimi jakožto překladatel nebo se alespoň s mámou prohodit a jít místo ní. Ani jedna z mých nabízených variant se jim evidentně nelíbila, protože nic jiného kromě věty "No, she must go." z nich nevypadlo. A tak nám začali odvádět mámu bůhví kam a na jak dlouho. Následující čas (upřímně už ani nevím, jak dlouho tomu bylo) jsme strávili pobíháním po letišti a zkoušeli ještě vyzjistit, co se stalo. Nakonec jsme to vzdali a sedli si naproti výtahu, který byl posledním místem, kde jsme mámu viděli. Po jistém čekání (opravdu čas nevím) se dveře výtahu otevřely a máma společně s pánem vyšli s úsměvem na tváři. A my se tak konečně mohli dozvědět, co se vlastně dělo.
Následující část obsahuje můj přepis máminého vyprávění ohledně dění po zavření výtahových dveří.
Výtah celou naši skupinku odvezl o několik pater níže a to přímo na letištní plochu k samotnému letadlu. Přivítal je zlověstný štěkot bezpečnostních psů a také pohled na jeden náš, jasně rozpoznatelný, oranžový kufr a na jeden černý ono druhého českého nešťaslivce. Jak jsem již zmiňovala, máma nemluví nijak plynně anglicky a stejně tak tomu bylo i v případě druhé pána, a proto se veškerá komunikace odehrávala v posuncích. Jedním z prvních byl ten, aby oba následovali svého letištního společníka až ke kufrům, ale aby se pohybovali pouze po žluté linii. A tak se tedy vyšlo, ale zanedlouho se opět zastavilo, protože ano, sice máma i pán šli po žluté, ale museli jít za sebou a rozhodně ne vedle sebe a natož se spolu nějak významně bavit. Když se došlo až ke kufrům (u kterých byli zaparkovaní i již zmínění psi) bylo už jasné, co se bude dít - otevřít a my je prohrabáme. V tu chvíli máma ocenila svou intuici, protože si od nás stačila ještě vzít klíče k zámkům a vyhnula se tak zmatečnému vysvětlování, že je otevřít nemůže. Naše zaplacená fólie tedy šla z kufrů rychle dolů a mohlo začít veselé prohrabování.
Víte, po čtrnácti dnech je vám v podstatě jedno, jak a kam co zabalíte a tak všechny naše kufry obsahovaly míchaninu oblečení nás tří. To ovšem způsobilo velmi nechápající výraz prohlížejícího, když z onoho kufru vytáhl tátovu košili. Udiveně se na mámu podíval, ta však pochopila a ukázala na prstýnek. Samozřejmě, že ani v jednom z kufrů nic neobjevili a my se proto prostě domníváme, že naše špinavé hadry jednoduše psům nevoněly (zřejmě to asi bylo způsobené léky, které pravidelně užíváme a tak se vylučují i v rámci potu, to zas člověk musí na druhou stranu ocenit vycvičenost těch pejsků).
Asi si teď myslíte, že se tedy opět sbalily kufry, vyrazilo se zpět a tím celý příběh končí. Ne, ještě ne. Máma si totiž velmi chytře vzpomněla na balící fólii, kterou jsme až do Venezuely z Česka táhli (měli jsme dojem, že balení kufrů tam znát nebudou). Vytáhla ji proto z přední kapsy a podala tomu chlapíkovi, který nám kufr prohlížel, a velmi kulantně mu gestem naznačila, ať to kouká zabalit. Nevím, jestli z ní šel strach, respekt, cokoli nebo byl daný člověk slušně vychován, ale naprosto bez řečí pochopil, jal se fólie a kufr řádně zabalil. Následně se mohli máma i pán konečně vrátit k nám a osvětlit, co se vlastně dělo.
Zanedlouho jsme pak postoupili do letadla, které bylo plné k prasknutí, a jeho skladba byla minimálně 400 čínských zástupců ku jedné skupině 40 Čechů. Já nechci být v tento moment žádná rasistka nebo něco, ale upřímně se jednalo o jeden z nejhorších letů, protože pětina jejich zástupců byli malé děti (takže se v řevu průběžně střídali) a navíc omamná vůně se taky moc (nejen díky dětem) nešířila. Venezuela se však tedy nakonec řadí mezi země, na které si člověk vzpomene v každém případě.


Na závěr chci říct několik věcí. Zaprvé - rozhodně vím (obzvláště v dnešní době), že je lepší projít několika kontrolami a je jenom dobře, že si vás radši zavolají, když je nějaké podezření než abyste se pak stali obětí nějakého zfanatizovaného bůhvíkoho. Tímhle článkem tedy nechci celý krátký pobyt ve Venezuele vykreslit tak, že mi ho tato událost poznamenala a prostě proto je Venezuela hrozná. Ač jsem měla nepříjemné pocity během pohybu ve městě, na druhou stranu je vyvážila nádherná příroda kolem i přímo v Caracasu. Navíc mě donutila se i tak trochu zamyslet, když jsme se šli podívat do jednoho místního supermarketu a člověk tam viděl ten obrovský výběr masa (myšleno ironicky) a jiné produkty, vždy pouze od jedné značky, srovnané do dlouhých stejných řad. Člověk si tak uvědomil, že se nemáme vůbec špatně a vždy může být hůř (což ve Venezuele nastalo za pár měsíců, kdy třeba došel toaletní papír).
Ano, Venezuela je tedy zemí vzpomínek, ale jak už jsem zmínila na začátku, podruhé už bych se tam nevydala a tentokrát kupodivu ani jeden z mých rodičů také už ne...
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Pabi Pabi | 8. prosince 2016 v 20:03 | Reagovat

Zajímavé příběhy, přiznám se moc ti takovou možnost cestování závidím :)..co já bych za to dala..jen se zeptám a neber to jako nějakou narážku, upřímě mě to zajímá..jakou práci dělají tvoji rodiče? Protože mít čas i finance na takové vejletění, to je sen.. :-)

2 Pear Pear | E-mail | Web | 8. prosince 2016 v 20:16 | Reagovat

[1]: Zdravím, děkuji moc za pochvalu. :)
K tvojí otázce, máma je zubařka a většina těch pobytů je právě pod záštitou i nějakých jejích školení a návštěv ordinací a táta ten zas pracuje v rodinné firmě přes rozvody tepla a vše kolem toho. :)

Děkuji moc za čas strávený při čtení článku i napsání komentáře. ;)

3 Natas Natas | Web | 16. dubna 2017 v 13:29 | Reagovat

Trochu mě u tvých článků odrazuje jejich délka, ale k mému překvapení, píšeš dobře, moc dobře. Čtou se jedním dechem.

4 Pear Pear | E-mail | Web | 17. dubna 2017 v 18:38 | Reagovat

[3]: Bohužel je zážitků tolik, že to zas jen stručně popsat je škoda. :) Aktuálně, ale i v budoucnu už se snažím/budu snažit je různě poddělovat a vydávat třeba na části. :) Jinak za pochvalu děkuji. :)
Doufám, že další neodradí. :)

5 WaclawK WaclawK | E-mail | Web | 29. dubna 2017 v 16:32 | Reagovat

Velmi pěkný blog, těším se na nová pracovní místa

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama