Havaj

7. května 2016 v 14:00 | Pear |  Zápisky z různých koutů Země
Uděláme si veřejný průzkum.
"Dobrý den, mohla bych se vás prosím zeptat, co vás napadne, když se řekne slovo Havaj?"
Na tuto otázku existuje několik variant odpovědí. Češi si nejspíše vybaví ráj na zemi a známé úsloví "To je Havaj.", jehož význam všichni známe, a proto ho nebudu osvětlovat. Američané si na druhou stranu také vybaví slovo ráj, ale ve spojitosti s tím, že pokud se povede, stráví svá nejlepší léta v důchodu právě tam, namísto profláklé Floridy.
A co si vybavím já? Kapku delší cestu, která byla ještě delší než měla být, návštěvu, jenž nebyla v programu a mnoho dalšího včetně fazolové polévky. Ale pěkně od začátku.

Už ani nevím, kdo s nápadem "pojedeme na Havaj" vlastně přišel, domnívám se, že v tom opět měl prsty můj otec, protože ten zásadně vybírá akčnější a mé mámě nervy drásající dovolené a tato se mezi ně rozhodně řadí. A tak se tedy usneslo, že se pojede.
Jako u všech dálkových cest nás čekalo několik letů a s nimi spojené přestupy. Pouť začala jako vždy na pražském letišti Václava Havla (nebo-li prostě a jednoduše na Ruzyni). První zastávkou bylo londýnské Heathrow, kam jsme po dvou hodinách a několika obletech letiště úspěšně přistáli s British Airways. Další cesta do LA měla následovat společností American Airlines a také následovala, avšak nad poklidným územím Kanady, plným sněhových obrazců, se zničehonic začal shánět lékař a zanedlouho jsme se tak alespoň z okénka letadla podívali na letiště ve Winnipegu. Do té doby mě naprosto neznámém městě, které mi upřímně přišlo jako zapadákov s letištěm uprostřed Kanady. V tomto momentu bych poprosila, aby se hokejoví fanoušci uklidnili. Ano, už vím, že v místním hokejovém klubu Winnipeg Jets se vyskytuje i český zástupce - Ondřej Pavelec. Moje mínění o Winnipegu bylo tedy vyvráceno tímto faktem a také tím, že jsem zjistila, že tam koncertuje např. Lady Gaga a nebo můj milovaný Queen. A proto musím uznat - Winnipeg rozhodně není malá díra s letištěm.

Po příjemně strávených třech hodinách, během kterých osoba, jenž potřebovala tak nutnou lékařskou pomoc odmítla několikrát opustit letadlo, ho nakonec opustila a mi se pomalu chystali k odletu do vytouženého cíle - Los Angeles. K našemu hlubokému zklamání naše letadlo zamířilo naprosto jinam - do Chicaga. Bylo nutné vyměnit přesluhující posádku a my se tak již nadobro rozloučili s navazujícím letem na Havaj.
Po této, pro některé členy výpravy velmi stresující, cestě jsme se konečně dostali v nočních hodinách do LA, kde nás kdesi ubytovali a zařídili odlet na další den odpoledne. Vyčerpaně jsme tehdy padli do postelí a usnuli spánkem ve vodorovné poloze (po tolika hodinách v letadle to bylo velmi vítané).
Druhý den ráno si doteď vybavuji moment, kdy jsem rozhrnula závěsy v našem pokoji, a mé oči uviděly nápis Hollywood. Netuším, co mi tenkrát prolétlo hlavou, ale rozhodně to byl moment, který začal den plný zážitků. Po snídani jsme se vydali vstříc tomuto pozoruhodnému městu a měli tu čest vidět např. Dolby theatre (předávají se zde ceny akademie - Oscaři), chodník slávy nebo otisky rukou/nohou slavných osobností před čínským kinem TCL Chinese Theatre. Prostě a jednoduše všechno možné, co se během osmi hodin, s přestávkami na nákup suvenýrů, menším pózováním u hvězdy skupiny Queen (to jsem si prostě nemohla nechat ujít), znovu zabalení kufrů a tak dále, stihnout dalo.

Po šesti hodinách letu jsme se konečně, ještě ten samý den, dostali do hlavního města celé Havaje - Honolulu. Na samotný hotel jsme přijeli asi hodinu po půlnoci s tím, že za necelých pět hodin opět vstáváme. Předtím se ovšem ještě musel vyřešit drobný problém rozpadajícího se kufru aneb můj táta je takový kutil Tim a poradí si se vším. Tentokrát za pomoci zámečku a drátku (tedy, snažím se být vždy co nejpřesnější, a proto jsem dohledala, že konkrétně se to nazývá plastový vázací pásek s drátkem, tak jen kdyby to někdo toužil vědět přesně).

Další den jsme tedy zahájili v brzkých ranních hodinách návštěvou samotného města, upřímně si podle paměti a podle fotek vybavuji hlavně návštěvu před oficiálním královským palácem Iolani a dál zhola nic. Takže návštěvu města musím shrnout takto, ovšem následující místo si již vybavuji naprosto přesně. Byl jím Pearl Harbor. Pro neznalce dějepisu udělám krátkou přednášku o tom, že se jedná o námořní základnu Spojených států, na níž byl dne 7. prosince 1941 uskutečněn útok vojenskými silami Japonského císařství a výsledkem toho všeho byl vstup USA do druhé světové války. Ráda bych zde učinila i takovou jistou osobní poznámku či dá se říct vzkaz svému nejmenovanému spolužákovi ze základní školy - milý ??? bohužel tě zklamu, ale o tvé teorii, že na Pearl Harbor zaútočili Kubiš s Gabčíkem, tam ještě neslyšeli.
Každopádně vraťme se zpět. Již při příjezdu na parkoviště bylo členům naší výpravy jasné, alespoň dle čím dál tím černější oblohy, že se tato návštěva v suchu rozhodně neodehraje. A bylo tomu tak. Po krátké chvíli se má rodina zbarvila do zelené, červené a modré barvy aneb do kompletně nových pláštěnek.

Popis celého areálu Pearl Harboru a co je tam možné vidět, vám až tak sdělovat nebudu, protože si to dost dobře můžete zjistit sami pomocí tetičky Wiki, ale o pár zážitků se samozřejmě podělit musím.

Během pobíhání a focení přes padající krůpěje vody jsme zjistili, že nové pláštěnky evidentně povrchovou úpravou prošly, neboť si jinak nedokážu vysvětlit to, že z nás odpadala pěna, což věřte, není až tak vtipné, jak se to může zdát. Avšak nejednalo se o až tak velký problém, přeci jen kdo může říct, že pěnil na Pearl Harboru, že? Ale pokud se vrátím k samotnému místu, stačili jsme ho, i když pod velkým nátlakem času, protože díky zastávce v LA se program musel dohánět, projít skoro celé. Jediné, co se nestíhalo, byla návštěva památníku USS Arizona memorial, ale tak aspoň důvod se tam zas vrátit. A pravda, že to není jediný důvod...
Víte, jak jsem již zmínila na začátku, moje máma není zastánkyní akčních či přehnaně cestovních/poznávacích dovolených a to se projevilo právě i na Pearl Harboru, kdy já s tátou jsme navštívili ponorku USS Bowfin, zatímco máma se uvelebila na lavičce pod stříškou s miskou tamní fazolové polévky. A to je naopak její důvod, proč se na Pearl Harbor ještě jednou zajet podívat. Vím, zní to divně, ale dle jejích slov lepší fazolovku nikdy nejedla. Avšak pokud se opakovaná návštěva odehraje, musíme vzít s sebou bochník Šumavy, protože ten jí chyběl k naprosté dokonalosti.

Po Pearl Harboru nás čekal přelet z ostrova Oahu (kde se nachází Honolulu) na další z havajských ostrovů a to Kauai. Každý havajský ostrov má své specifikum a pro tento platí bohatá příroda. Strávili jsme zde tedy tři dny plné nejrůznějších vyhlídek na krásy přírody. Během jedné nás neskutečně pokousali komáři a během další jsme vystoupali několik metrů nad zem a užili si tak (alespoň pro mě nezapomenutelný) zážitek v podobě letu vrtulníkem. Ovšem stihli jsme i jiné věci. Já kupříkladu rozeslala pohledy včetně jednoho adresovaného mému profesoru zeměpisu, který nám během hodin vyprávěl o nestabilních podmínkách počasí na Havaji a o tamějších častých srážkách, uznávám, měl pravdu (zvláště po zážitku na Pearl Harboru a po jednom dnu na Kauai) a proto jsem mu ten pohled prostě poslat musela. Další věcí, co jsme stihli, bylo zajít si koupit rybářské náčiní, tedy konkrétně rybářský vlasec. Ne, opravdu jsme si nešli jen tak pro zábavu zarybařit ani jsme netrpěli hladem a nechtěli si něco chytit k večeři, ač jsem to musela jednomu Američanovi v obchodě vysvětlovat. Ale je pravda, že projevil ochotu se s námi podělit o své zážitky a tipy na místa, kde berou nejvíc. Vlasec jsme potřebovali naprosto z jiného důvodu - kutilovskotimovské řešení mého táty na kufru sice přelet vydrželo, ale v rámci toho, že nás čekalo ještě dost cest, bylo naprosto nedůvěryhodné. Proto bylo nahrazeno prošitím pomocí zmíněného vlasce, který díkybohu vydržel až domů. Naše malé trable s kufry ovšem tímto jen tak nekončili, protože během přeletů se celé skupině stávalo to, že jim byly prohrabány (z důvodu bezpečnosti) a to se nevyhnulo ani těm našim. Proto jsme po jednom přeletu objevili v jedné z kapes přefiknuté všechny použité zámečky (nyní už máme kufry s TSA zámky, aby se to nemuselo opakovat, ty si totiž kontroloři mohou otevřít univerzálním klíčem) a máma dokonce vyhrála bonusovou cenu v podobě mrtvé myšky aneb co se během cest nemůže všechno stát.

Dalším přeletem jsme se dostali na ostrov Big Island (Hawaii island), který je sopečného původu a je to vidět všude kolem. Tmavá půda s pískem a rozhodně ne tak bohatá vegetace. K mému politování jsem celou návštěvu tohoto ostrova strávila na hotelu, protože jsem onemocněla a nebyla schopná skoro ničeho. A tak znám tento ostrov hlavně s fotek táty, který navštívil místní národní park plný sopečné půdy, gejzírů a jezer.
Poslední havajskou zastávkou byl ostrov Maui, který je takovou mixáží výše zmíněných dvou. A upřímně mě asi zaujal nejvíce. Navštívili jsme opět nejrůznější vyhlídky, kdy při jedné jsem vyfotila fotografii, kterou mám dodnes na ploše svého telefonu a považuji ji za jednu ze svých srdcovek. Prožili jsme zde i havajské Luau, což je tradiční večírek plný typického jídla (jako je třeba speciálně upravené prase v podzemní peci - což je v podstatě velmi zjednodušeně asi metr hluboká díra plná kamenů, které se zahřejí a následně překryjí např. banánovými listy, celá příprava trvá cca šest hodin), ale také plný havajské hudby a tanců.

Nezapomenutelným, i když pro mě kapku zabijáckým zážitkem bylo také pozorování východu slunce na sopce Haleakala (3 tisíce metrů nad mořem). Vstávali jsme kolem třetí ráno (což je pro sovu jako já už samo o sobě náročné), abychom mohli v 6:06 začít tento moment pozorovat. Upřímně, ano, bylo to nádherné, akorát kapku mrznoucí. Ani dlouhé kalhoty, tričko s dlouhým rukávem, mikina s kapucí, bunda a šála mi nezajistily dostatek tepla a tak jsem se společně s mámou tiskla v malém infocentru, pouze obětavý otec byl po celou dobu venku. Buďto byl tepleji oblečen nebo má holt odolnější náturu, osobně vsázím na to druhé. Mimo jiné jsme mohli zahlédnout i ojedinělou flóru nacházející se jen na tomto místě a to rostlinu zvanou Silversword (stříbrný meč).

Poslední věcí, kterou jsem na Havaji před odletem zažila, byla výprava za velrybami. Upřímně nebylo vůbec jisté, jestli nějaké uvidíme, ale nakonec jich bylo až dost, i když to byly dost napjaté chvilky, kdy každý bystřil na vlny kolem sebe. Několikrát mě postihl strach, protože byly dosti blízko našeho katamaránu, ale vše se nakonec obešlo bez namočených lidí a utopených foťáků.

A tak započala naše zpáteční cesta domů. Opět jsme se (tentokrát ovšem plánovaně) zastavili v LA a protože to hlavní jsme již viděli, vydali jsme se do Santa Monicy. Tam jsme navštívili například molo, kde končí slavná Route 66 (původní mezistátní dálnice vedoucí z Chicaga, měřící 3 940 kilometrů) a kde se mimo jiné nachází i jeden z podniků Bubba Gump Shrimp Company odkazující na známý film Forrest Gump. Pak jsme se prošli po nábřeží a na nátlak skupiny byli zatáhnuti do nákupního centra.

Cesta domů se odehrála již v naprostém klidu ve spolupráci opět s British Airways. Mámě v Praze dorazily všechny tři kufry (v docela uspokojujícím stavu) a tak mohla být v klidu. A to byl celý dvoutýdenní výlet do ráje zvaného Havaj. Upřímně ač to pro nás až taková "Havaj" nebyla, přeci jen jsme toho prožili hodně, všichni tři si prošli nemocí, tak je to jedna z dovolených, na které právě díky těmto věcem vzpomínáme s úsměvem na tváři. A pokaždé, když si máma objedná nějakou tu polévku, nezapomene prohodit, že ta nejlepší stejně byla na Pearl Harboru...
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 terka.a.natka terka.a.natka | 15. května 2016 v 13:24 | Reagovat

Tento článek je úžasně napsaný a vydařený.Zážitky z něj si dovedu živě představit a jsou dobře napsané. Klobouk dolů před autorkou Karolínou Hruškovou. :-)

2 Avrin Avrin | 3. července 2016 v 18:26 | Reagovat

Musím se přidat k Terce moc krásně napsané , hezky se mi to četlo :-)

3 Natas Natas | Web | 16. dubna 2017 v 13:19 | Reagovat

Nádhera. Jela bych hned, kdyby to šlo. Co mě ovšem odradilo bylo to přestupování, toho bych se bála. Osobně jsem při cestování nervózní, oddechnu si až v cílové destinaci jako že cesta proběhla OK, bez problémů. Občas s sebou beru svoji mamču a to se musím přiznat, to jsou nervy, na Havaj bych si s ní netroufla, by se mi ztratila. ;-)

4 Pear Pear | E-mail | Web | 17. dubna 2017 v 18:36 | Reagovat

[3]: Ještě, když se přestupy zkomplikují s nečekanými mezipřistáními. Nádhera a vůbec se strachu nedivím. Maminka je přesně taková, takže to znám na vlastní kůži. Ta si zase oddechne, když se vrátíme domů. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama