Pět havajských příběhů a poznatků

21. května 2016 v 14:00 | Pear |  Zápisky z různých koutů Země
O Havaji jsem vám již vyprávěla, a pokud si někdo tento můj sálodlouhý román plný příběhů z celé cesty ještě nestačil přečíst, velmi vřele bych mu to doporučila. Najdete ho tady.
Právě do tohoto článku jsem ale nezanesla pět takových poznatků, co jsem o Havaji ještě stačila nasbírat. Jejich nezařazení má jednoduchý důvod a to že buďto nenavazovaly, jak bych si přála anebo uznávám, jsem taky pouze člověk a prostě jsem na ně zapomněla. A pro otázky typu, proč jsem je nezařadila dodatečně - nechtělo se mi to celé překopávat. Ano, jsem líná.
Každopádně vrhněme se tedy na ně.


1. Havajské košile
V roce 2004 vyšla hra zvaná Far Cry, která nám přiblížila to, jaké by to bylo bojovat s mutanty o přežití na tropickém ostrově. Hlavní postavou tenkrát byl bývalý voják Jack Carver, jehož si moje podvědomí bude navždy pamatovat v oranžovočervenobílé (mě osobně se zdá oranžová, ale nechci být některými lidmi nařknuta z barvosleposti) havajské košili.
Společně s hrou Half Life 1+2 patřila Far Cry mezi hry mého dětství. Nejdříve jsem jejich hraní sledovala pouze jako divačka a trávila tak trochu jinak čas s tátou, ale později jsem je i sama hrála a tak je logické, že mi přirostly k srdci a mému tátovi také. Proto když jsme se vydali na náš havajský trip, jedním z cílů bylo pořízení právě takové havajské košile, jakou měl hlavní hrdina zmíněné hry.
Prozradím vám, že tahle mise bohužel zaznamenala game over, takže hrdými majiteli košile nejsme. A proč to vám záhy osvětlím. Upřímně ono během toho putování nebylo zaprvé ani tolik možností se po ní podívat, a když už nějaké byly (nebylo jich tedy moc) tak nastaly tři varianty - 1. neměli jí, 2. měli, ale nebyla podle našich představ, 3. měli, představy splňovala, ale nesplňovala naše vysoké nároky (tedy rozuměno, aby hlavně nevypadala jak z trhu). Každopádně, jak všichni známe, každé pravidlo má jistou výjimku a tak jsme na Maui narazili na obchod, kde právě jednu docela splňující košili měli. Říkáte si, proč jí teda nemáme doma? Prostým a jednoduchým důvodem byla mimo jiné i cena. V tomto krámě se ceny těchto košil pohybovaly mezi 100 až 150 dolary, což bylo podle tehdejšího kurzu mezi dvěma až třemi tisíci. Ano, je sice pravda, že jsme si ji mohli dovolit koupit, ale vyskytl se ještě jeden drobný problém. V dnešní době se na přehlídkových molech vyskytují modelové, kteří často nemají rozměry normálního muže, a proto pak ti normální mají problém se do některých věcí "napasovat". Tohle byl právě kámen úrazu i v rámci tohoto obchodu, kdy se táta neměl šanci do dvou nabízených velikostí obléknout. Tedy, kdyby se možná nechal vyprat a vysušit v sušičce, tak by se pak možná do nich dostal, ale sušička zrovna po ruce nebyla. A právě z tohoto důvodu jsme nechtěli utrácet tolik peněz za něco, co se ani nedalo pořádně nosit.
Prvním poznatkem tedy je, že pokud toužíte po havajské košili, na Havaji ji rozhodně seženete, ale pokud máte konkrétní představu jako jsme měli my, tak to až tak jednoduché rozhodně není.

2. Květinové věnce
Každý si pod slovem Havaj vybaví něco jiného, ale je několik základních symbolů, které se vybaví valné většině a mezi ně patří mimo jiné i hula tanečnice s květinovým věncem kolem krku. Jako první vás vyvedu z omylu, že tyto tanečnice rozhodně na každém rohu nepotkáte a děje se tomu tak povětšinou na různých akcích. Ale o tom vůbec psát nechci. Chci se zaměřit na ty věnce, jež k symbolice Havaje patří nezbytně též.
Člověk má o Havaji takovou jistou představu, zhruba obsahující třeba i to, jak dosedne letadlo, člověk z něj vystoupí a vrhnou se na něj právě s tímto věncem. Ne, bohužel tomu tak není, tedy pokud si toto uvítání neobjednáte a nezaplatíte předem. Každopádně máte šanci si tuto ozdůbku pořídit i sami a to dokonce ve dvou verzích - ve verzi živé nebo plastové. O plastové verzi se nemá cenu rozepisovat, stejně bychom na ní určitě našli lístek s poznámkou Made in China/(Vietnam,...) a tak to prostě a jednoduše nestojí za to. Tento fakt nemám potvrzený, ale víme, jak to povětšinou v dnešní době chodí.
A tak si rozebereme verzi živou. Rozhodně nečekejte nějaká specializovaná květinářství, naopak během cest se spíše člověk setká s menšími krámky, které vám je ke koupi nabízejí, ale ani o tom psát nechci. Důvodem, proč vůbec tento bod rozebírám, jsou specializované stánky na tyto živé věnce a to samozřejmě na letištích. Upřímně, když jsem ho uviděla poprvé, zasmála jsem se, ale on to zas tak špatný nápad vlastně není. Přeci jen díky výše uvedené představě příletu na Havaj, si ji tak můžete velmi jednoduše splnit. Funguje to následovně - vyberete si, který věnec se vám v té velké ledničce líbí, své přání sdělíte prodavačce a můžete ho jednoduše zaplatit dolary či platební kartou. Ne, bohužel, já jsem si svůj nepořídila, protože by bohužel nepřežil všechny ty cesty mezi jednotlivými ostrovy a pak se již nějak nevyskytovala šance. Ale jednu ozdůbku na krk jsem si z Havaje přeci jen přivezla a to náhrdelník z mušlí, jejž dostal každý účastník Luau (tradiční havajský večírek).
Tento poznatek tedy zakončím velmi jednoduše, aneb jak je tedy možné splnit si jednu z havajských představ.

3. Návštěvnost Pearl Harboru
U tohoto bodu se kapku obávám, aby to někdo nepochopil nijak špatně. Proto rovnou na začátku upozorňuji, že následující poznatek je myšlen spíše vtipně (až možná trošičku ironicky) a rozhodně nic proti nikomu nemám.
Jak jistě všichni víme (anebo jste se dozvěděli z mého předchozího článku o Havaji) Pearl Harbor byla americká námořní základna, která byla 7. prosince 1941 napadena vojskem Japonska.
Upřímně nikdy jsem se řádně nenaučila rozeznávat jednotlivé obyvatele zemí Asie, ale i přesto mě překvapil jejich hojný výskyt právě i na tomto místě. Vím, říkáte si, dnes je jich všude plno (stačí se projít Prahou) a mají na to právo, ale upřímně na mě to působilo kapku vtipně. Samozřejmě neházím všechny do stejného pytle, a jak jsem řekla, rozeznávání mi nikdy nešlo, ale když se mi poštěstilo uvidět dvě početné japonské skupiny (byly jasně k poznání, protože jejich průvodci nadšeně mávali japonskou vlajkou připevněnou k tyčce, jakožto orientačním bodem pro členy těchto skupin) musela jsem se mírně pousmát a konstatovat, že se Japoncům konečně povedlo dobýt Pearl Harbor i fyzicky a tentokrát nepotřebovali ani zbraně.
Třetí bod tedy není až takovým poznatkem, ale spíše dodatkem či vzpomínkou na to, co bylo mimo jiné možno na Pearl Harboru vidět.

4. Pozdrav
Aloha!
Tenhle pozdrav zřejmě známe naprosto všichni a nebojte se, rozhodně vám teď nehodlám vyvracet to, že se na Havaji používá. Používá a dokonce má přes deset dalších obdob pro jednotlivé situace.
Například:
Aloha kakahiaka - Dobré ráno
Aloha ahiahi - Dobrý večer
...a mnoho dalších.
Mezi slova, která se během pobytu na Havaji určitě musíte naučit, je kromě známého a zmíněného Aloha i Mahalo, což vyjadřuje slova díků, tedy prosté děkuji. Vraťme se však k pozdravům.
Existuje tzv. Shaka, což je označení pro gesto, jímž se zdravili původní obyvatelé Havaje a kterým se někteří zdraví dodnes. Obecně se používá mezi surfery, ale rozhodně na něj narazíte i během normálních cest po Havaji.
Toto gesto může vyjadřovat spoustu různých věcí, ale jako základ (který byl alespoň nám tvrzen) je to vyjádření pozdravu. Jak vlastně toto gesto vypadá? Je to v podstatě zatnutá pěst se zvednutým palcem a malíčkem, kterou zatřesete.
Čtvrtým poznatkem je tedy další možná varianta havajského pozdravu, takže jsem vám právě dala možnost si z kohokoli udělat srandu, že zná pouze to dávno profláklé Aloha. Tak tedy vzhůru do toho.
(Původ obrázku ZDE)


5. Internet
Internet - všemocná síť, díky které člověk najde cokoli, spojí se s kýmkoli a mnoho dalšího.
Pocházím z generace, která bez internetu nedá ani ránu a je takřka neustále připojená. Každý na toto téma máme jistý svůj názor, sama ho mám a nikomu ho neberu. Pravdou ovšem je, že pokud se nacházíte na druhém konci světa, rádi byste zůstali informováni o aktuálním dění v té malé zemičce tam někde za dvěma oceány a hlavně dali vědět svým nejbližším a to nejlépe tak, aby vás kvůli následnému účtu za telefon nepostihnul infarkt. Pro tyto případy jsem vcelku obstojně naučila svou babičku používat Skype a tudíž jsem vyřešila prvotní problém, tím další bylo pouze sehnat WiFi, což jsem považovala v dnešní době za docela jednoduchý úkol. Upřímně, jednoduché to až tak nebylo.
Po valnou většinu pobytu jsem připojení získávala ve všemožných kavárnách (ať už jsem byla jejich zákazníkem nebo jsem jen okázale postávala venku), zprávu jsem si předem předepsala, takže stačilo provést connect a zprávu poslat. Na hotelích byla WiFi povětšinou slabá a velmi draze placená (dávejte 10 -15 dolarů za hodinu mizerného připojení) anebo často padala, ale našly se i světlé výjimky.
Důvodem, proč vám tohle všechno ovšem vyprávím, je historka z posledního hotelu, kdy placená WiFi nedosáhla kromě lobby nikam a často se ani nešlo připojit (aspoň dle zkušeností spolucestovatelů), takže jsme za ní nehodlali vyhazovat peníze. Během celé té cesty jsem se však naučila průběžně tuto internetovou "živou vodu" vyhledávat a tak jsem nakonec na jeden zdroj narazila, akorát byl několik set metrů od hotelu.
A tak jsem poslední dva dny pobytu strávila občasnými (dobře častými; v této době totiž probíhala rušná konverzace s jedním mým kamarádem) vycházkami za živou vodou, ideálně tedy v období, kdy v Čechách nebyla půlnoc. Pokojně jsem si seděla vedle sprchy pro návštěvníky pláže, společnost mi dělala malá ještěrka (která bohužel nakonec zdrhla za jednou postarší americkou důchodkyní) a lidi se divili, zda jsem mentálně v pořádku. Celé toto činění však mělo i jednu nespornou výhodu, takhle opálená jsem tenkrát už dlouho nebyla.

Pokud tedy celý tento pátý bod shrnu, tak je stále občas dosti těžké sehnat dostupný internet, ale v každé zemi je tomu naprosto jinak. Kupříkladu během cesty po východě USA z New Yorku přes Washington až do Toronta jsem se přesvědčila, že existují i části USA poněkud civilizovanější (minimálně z hlediska internetu) než je Havaj, protože zde byla WiFi samozřejmostí na každém hotelu a zdarma.


A to by bylo všech mých pět dodatkových příběhů k cestě na Havaj. V tento moment uvažuji, zda jsem nezapomněla ještě na něco, ale nic mě nenapadá. Možná maximálně to, že jsem nezmínila surfaře, jenž k Havaji též neodmyslitelně patří, ale kromě toho, že vám jejich výskyt mohu potvrdit, k nim žádnou historku nemám (nikdo z našich to ani nezkoušel). Upřímně ve vzpomínkách si vybavím spoustu věcí, ale věřte mi, že valná většina by vás naprosto nezajímala a tak pokud si ještě na něco vzpomenu, můžete očekávat havajské příběhy verze 02. Prozatím to ale stačí...


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 K. K. | Web | 21. května 2016 v 14:17 | Reagovat

hezkýý blog:))

2 WORLD WORLD | E-mail | Web | 21. května 2016 v 15:23 | Reagovat

Gratuluji, velice povedené..
Já byla zatím letecky v Bulharsku
a jinak po ČR ;-)

3 KIKÍ KIKÍ | E-mail | 24. května 2016 v 13:51 | Reagovat

tvůj web je úchvatný a doufám že se ti bude takle dařit i v dalších dnech tvá KIKÍ

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama