Mauricius 2006

7. listopadu 2016 v 20:51 | Pear |  Zápisky z různých koutů Země
Na svojí první zahraniční cestu jsem se vydala, když mi bylo pět let. Destinací tenkrát byly Kanárské ostrovy, konkrétně ostrov Tenerife. Pokud se podíváte na mapu, leckdo by už toto místo považoval za extra vzdálené, ale já osobně tak nečiním. Za svou první opravdu vzdálenou dovolenou považuji společně se svými rodiči jeden malinkatý ostrůvek v Indickém oceánu, který by někteří ani nemuseli na mapě najít - Mauricius.


Pokud se někdo již v prvním odstavci pustil do jednoduchých počtů, muselo mu vyjít, že tento článek je tak trošku výroční, protože je to právě v této době deset let od našeho prvního rodinného šlápnutí na mauricijskou půdu. A protože to přeci jenom je už nějaký ten pátek, byl můj mozek během této doby zahlcen dalšími novými vzpomínkami a informacemi, takže si zcela upřímně z této dovolené pamatuji velmi málo a většinu znám spíše díky fotkám a vyprávění rodičů. I přesto se vám pokusím nastínit lehký průběh všech věcí.
Naše cesta započala jako vždy na pražském letišti, odkud jsme nejdříve odletěli do Frankfurtu, kde jsme hned okusili, jaké to je čekat několik hodin na letišti. Po této nezbytnosti jsme se nalodili do letadla společnosti Air Mauricius, která zapůsobila hlavně na mojí mamku a to například díky úplně jinak oblečeným letuškám a teplým ručníčkům během letu.
Náš hotel (Ambre - pojmenovaný po dceři majitele) se nacházel na východním pobřeží, asi hodinku cesty od letiště. Velký bazén, hezký prostorný pokoj, spousta nejrůznějších aktivit od tenisu přes šlapadla až po tematické večery a i dobrý lékař aneb když si prodloužíte dovolenou a dítě se vám znenadání rozstoná s žaludečními obtížemi a nic dovezeného s sebou na něj nezabírá. Doktora jsem tehdy měla opravdu kvalitního, aspoň tedy dle mámy. Té totiž bylo řečeno, že kvalita doktora se pozná podle toho, čím přijede - měla jsem štěstí, dorazil černým luxusním džípem (později jsme se dozvěděli, že studoval ve Francii, tuším na Sorbonně v Paříži). Každopádně jeho léčba mě dala dohromady, i když na druhou stranu jsem díky ní obdržela do života i jedno menší negativum. Přestala jsem hojně jíst banány. Proč? Řekněme, že chuť banánových antibiotik v sirupu je pro všechny mé chuťové buňky i po deseti letech ne zrovna příjemná a tak se banánu dotknu opravdu jen málokdy, i když vím, že je to "zdraví ve šlupce".

Z této all inclusive klícky jsme se samozřejmě vypravili prozkoumat i samotný ostrov a to rovnou třikrát. Cílem prvního výletu bylo hlavní město Mauricia - Port Louis. Z něj mám dva své vlastní zážitky a to muzeum jedné z nejznámějších známek světa tzv. Modrého mauricia. Tma, zákaz focení a malinkatá zastrčená vitrína, to je celý můj zážitek. Ale tak viděla jsem ho a pro potěchu oka se na kopii můžu zajít podívat do tátovy pracovny, zatímco když otevřu jeden ze šuplíků ve svém pokoji, mohu si připomenout druhý okamžik, i když pravda s Mauriciem dost málo spojený. Řekněme, že hlad a osmileté dítě vás zavede do těch vyzkoušených míst, takže v čase oběda jsme skončili v "Mekáči". Odtud mám oranžového dinosaura, který se dá rozložit a dá se z něj vyndat jeho fluorescenční kostřička. Teď mě tak napadá, že tady zřejmě započala má postupná fascinace (pro některé maniace) antropologií…

V Port Louis samozřejmě najdete nejen toto muzeum a McDonald 's, ale i jiná zajímavá místa kupříkladu Přírodovědné muzeum, Government House, různé chrámy nebo pevnost Fort Adelaide. Nedaleko od Port Louis lze najít i botanickou zahradu, nejvíce vyhlášenou díky obrovským leknínům (konkrétně Victoria amazonica).

Druhý výlet nás pak zavedl do národního parku Black river a do oblasti zvané Chamarel, ukrývající impozantní vodopády stejného názvu a taky asi nejznámější turistickou "atrakci" tzv. Sedmi barevnou zemi, jejíž vznik má zřejmě na svědomí láva (ostrov je totiž vulkanického původu). Další zastávkou v této oblasti pro nás byl Grand Bassin. Jedná se o přírodní jezero v kráteru vyhaslé sopky a je považováno za nejposvátnější hinduistické místo na Mauriciu. Já si z jeho návštěvy bohužel odnesla pouze vzpomínky na prudký déšť, zrzavé a mourovaté kotě a všudypřítomnou vůni zapálených vonných tyčinek.

První destinací třetího výletu byla továrna na čaj, kde jsme jednoduše viděli celý proces, tedy od utržení lístku přes sušení až po pytlíkování zpracovaného černého čaje. Následně jsme měli i ochutnávku, takže to bylo jednoduše se vším všudy. Odtud jsme pokračovali směr La Vanille aneb do přírodního parku. Tam mám zážitky tři. Focení s mládětem krokodýla, kterého jsem pohotově chňapla, že ani rodiče nestačili zareagovat a vyfotit mě sami. Fotka, si dovolím říct, že se povedla a já se měla tehdy čím chlubit, to víte první stupeň ZŠ je první stupeň ZŠ (navíc, když gumičku z tlamy krokodýla vyretušují, to teprve vypadáte jako hrdina). Další dva zážitky jsou spojené pro změnu s želvami. Zaprvé jsem viděla jednotlivé "vývojové stupně" života želv, takže od úplně miniaturních po obří. A zadruhé jsem se mohla nechat na té obří povozit, což se také stalo a je to jedna z našich ikonických fotek z této dovolené. A teď mě tak napadá, že z tohoto areálu zřejmě pochází i můj plyšový blboun nejapný aneb vyhynulý nelétavý pták Dodo.

Park byl následně vystřídán areálem koloniálního domu, u kterého se nacházela malá výrobna rumu, plantáž vanilky a i pěstírna anturií. Takové čtyři v jednom aneb každý mohl najít zalíbení v něčem jiném. Poslední zastávkou pak byla vyhlídka na rozbouřený oceán u pláže Gris-Gris, která se nachází na nejjižnějším místě ostrova.


Všechno ale jednou končí a i naše první velká dovolená skončila. Cesta zpátky proběhla s křídly Air France a to i kapku s nervozitou, protože jsme v Paříži museli najít kiosek pro výdej palubenek pro náš další let, což v cizí zemi na obrovském letišti bez schopnosti se domluvit je docela zázrak, alespoň si tak myslím já.

Teď o deset let později každopádně zadržuji nad fotkami té veselé osmileté holčičky slzy a říkám si, že tehdy ještě netušila, co všechno ji ještě za to desetiletí potká a to nejen na cestách, ale i tak všeobecně.
A však po této době se dle mého dá konstatovat několik věcí. Vzpomínky bohužel otupěly, Mauricius se stal daleko známějším ostrovem (před první návštěvou se táta chtěl informovat o povinných očkováních a byl zaskočen otázkou, kde vlastně ten Mauricius je) a celá doba šla ohromně dopředu (pravda, já taky trošku povyrostla). A protože opakování je matka moudrosti, píšu tento článek nejen skoro přesně deset let po této dovolenkové akci, ale navíc ho sepisuji na místě činu. Ano, pochopili jste správně, tři nostalgické hruštičky odletěly vzpomínat a tak trochu reinkarnovat zážitky. Proto pokud se vám zdál tento článek stroze popisný, byl to jeho účel, měl pouze nastínit situaci pro porovnání s dobou o deset let později. Takže se na skoro všechna místa podíváme ještě jednou a přidáme k nim "čerstvé" zážitky a to již brzy…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eliss Eliss | Web | 2. prosince 2016 v 15:20 | Reagovat

Nádherné místo :-)

2 yedkuv yedkuv | Web | 8. prosince 2016 v 7:46 | Reagovat

Na to, že je to psáno deset let dozadu tak velmi pěkné! :-) Já bohužel v mládí takové štěstí neměl, ale vše doženu v součanosti! I když ze začátku mi musí stačit ta Ukrajina, ale tam je taky fajn! :-D

3 Pear Pear | E-mail | Web | 8. prosince 2016 v 20:21 | Reagovat

[2]: Děkuji moc! :)
Jak se říká, lepší něco než-li nic a nikdo neříká, že se to časem nerozšíří. ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama