Mauricius 2016 - první část

15. prosince 2016 v 15:00 | Pear |  Zápisky z různých koutů Země

Deset let - sto dvacet měsíců, pět set dvacet týdnů a tři tisíce šest set padesát tři dní. Docela dlouhá doba, během které se z osmileté holčičky stala oficiálně dospělá žena, která vám však bude tvrdit, že se na to nějak necítí. Každopádně to je teď vcelku vedlejší.

Minulý rok nám přišel katalog se stomatologickými stážemi a dá se říct, že celou rodinu hlavně zaujala jedna jediná destinace - ostrov Mauricius. Navíc v termínu o týden později než se konala dovolená minulá a ubytování ve stejném hotelu. Ano, samozřejmě jsme zapřemýšleli nad tím, zda je to vhodné v rámci toho, že se v tomto čase budu účastnit již čtvrtého ročníku gymnázia, ale na druhou stranu, člověk potřebuje provětrat hlavu a možná navíc půjde o poslední vzdálenou dovolenou na jistou dobu, takže jsme nakonec po těchto drobných úvahách rozhodli, že si tohle nemůžeme nechat utéct.

Naše cesta opět započala na pražském letišti Václava Havla společně se zbylými členy naší zubařské "grupy", která sčítala dohromady osm lidí, protože větší zájem byl o kombinaci Réunion- Mauricius, kam odletěla velká skupina již týden před námi. Ale pokračujme dále. Po odbavení a pasové kontrole jsme se záhy od naší skupinky oddělili a vyrazili do salónku. Máma totiž posledních několik dovolených razí heslo, že když máme možnost, využijeme toho a budeme mít příjemnou dovolenou od začátku do konce, tudíž ve zkrácené verzi jsme prostě a jednoduše cestovali v Business class. V samotném salónku došlo na nějaké to občerstvení, ale z mé strany spíše k rychlému připojení k Wi-Fi. Teď si jistě začnete myslet, tak ta holčina má vážný problém se závislostí na internetu. Tak nepopírám, že možná trošičku jako každý adolescent v mém věku, ale mé činy měly ukojit jinou vážnou závislost a to na letadlech, konkrétně tedy na tom nejúžasnějším, nejkrásnějším, největším, "nejbožejším", "nejžůžovějším" (tady máte ty projevy závislosti) dopravním letadle, co existuje, alespoň dle mého, cizím svůj názor necpu. Víte už někdo, o kterém stroji hovořím? Tak se nestyďte. Ano, takové to obrovské, co od května začalo každý den létat do Prahy a pyšní se zlatým nápisem Emirates na boku. Přesně - Airbus A380.
Vraťme se tedy zpět do salónku, kde hruška doslova visí na telefonu, protože právě pozoruje letecký radar a polohu tohoto úžasného stroje, který má každou chvíli dosednout na runway. Souběžně ještě monitoruje situaci přímo v salónku, protože jsou všechny stolky s výhledem právě na přistávací dráhu zabrány. Za okamžik se však dočká a rychle se na onom uvolněném místečku zabydluje, stále jedním okem sledující radar. A380 pomalu jde na přistání a tak hruška radar vypíná, jde se na druhou část programu, nahrání příjezdu. Zapne tedy kameru a za pár desítek vteřin se v záběru objevuje stroj o poznání větší, než člověk mohl na letišti vidět do této chvíle. V salónku se zničehonic všichni nahrnou k oknu a snaží se chytit alespoň částečné záběry. Hruška si tam nadále sedí a usmívá se pod stopkou, není nad to znát letový řád…

Teď jistě čekáte tu část, kdy přijde popisování celé letecké cesty, ale to vás až tak upřímně nečeká. O letech v A380 totiž plánuji samostatný článek a tak se budete muset spokojit s tím, že celá cesta (Praha - Dubaj - Mauricius) proběhla v pořádku až na tříhodinové turbulence nad Indickým oceánem, kde to holt trošku fouká.
Po příletu na Mauricius jsme v hale vyhledali delegátku a kromě drobného problému, že se nám cestou ztratily dvě kolegyně, jsme mohli vyrazit na hotel. Ne, nebojte se, kolegyně jsme nenechali v Dubaji při přestupu, jen byly jaksi rychlejší a hledali nesprávnou osobu, každopádně jsme se všichni opětovně shledali a mohlo se jet. Za hodinku už náš miniautobusík přijížděl k hotelu Ambre a nám začala první vzpomínací etapa. Právě v tomto hotelu proběhl náš pobyt i před deseti lety a tak jsme měli možnost porovnávat dobu před rekonstrukcí a po ní. Tady se moje paměť i trošku zmátořila a začala vynořovat vzpomínky. Samozřejmě jsme opět v této zlaté klícce nevydrželi celý pobyt, ale tentokrát jsme se místo tří výletů vydali jen na dva. Port Louis nás minule moc neoslovilo.

První výlet jsme započali v devět hodin ráno, kdy pro nás přijel řidič Bruno. Díky tomu, že nás na tento výlet jelo šest (na další pět) neměli jsme nárok na českého průvodce a tak jsem se zhostila role překladatelky a průvodkyně já, ale to jen díky zmíněnému Brunovi, který byl velmi aktivní a snažil se nás informovat o všem (měl za sebou již 26 let praxe, jak se mi později svěřil). Cestou nám kupříkladu zastavil u pole cukrové třtiny a jal se nám ukazovat její obsah, tedy šťávu. Jedna kolegyně a můj otec ochutnali a nebýt vody na umytí rukou, byli by přilepení ještě doteď. Na druhou stranu aspoň otestovali přírodní energetický drink.
První oficiální zastávkou bylo Trou Aux Cerfs Volcano u města Curepipe. Tam se nachází kráter vyhaslé sopky, který je bohužel přes mohutnou vegetaci velmi špatně vidět. Daleko více jsme si proto užili panoramatický výhled nejen na zmíněné město, ale také na typické mauricijské sopečné kopce. Mě se navíc přidal i pohled na právě přistávající A380 Emirates, takže za to má ode mě toto místo bonusové body.
Další program se odehrával již v samotném Curepipe. Krátce bych se zastavila u názvu tohoto města. Ne, nepochází to ze spojení - kuře pípá a ani se to nevyslovuje - kure pipe. Tento název pochází z francouzského curer sa pipe, což se dá přeložit jako čištění dýmky. Vraťme se však k programu v tomto městě světla (jako první bylo elektrifikováno).
Na Mauriciu si spousta známých značek nechává šít své originály, které jsou nám pak v Evropě předkládány s poměrně značnou provizí. Jeden z hlavních průmyslů je tedy na Mauriciu i ten textilní. S ním jsme se potkali hned na začátku v obchodě plném šátků, šálů, přehozů a pravda taky zlata, stříbra a drahých kamenů. Když už tam dostanete turistu, tak mu jednoduše musíte nabídnout všechno možné. Po krátké zastávce jsme nakonec s mámou odcházely o dva šátky těžší a tatínek o několik eur naopak lehčí. Tady vložím drobnou poznámku, že při některých obchodních transakcích můžete v této zemi smlouvat, osobně to sice ráda nemám, ale kupodivu mi to docela jde. A zvládla bych to možná lépe, kdyby se tatínek hned po první slevě nezačal tvářit jako sluníčko. Proto radím, hrajte tvrdě a svou pokerface nedávejte lehce.
I další zastávka nás něco stála, ale tentokrát to bylo kýžené a naopak máma si ji velmi hlasitě žádala a to se slovy, že potřetí sem kvůli tomu už nepoletí. Táta totiž dříve skládal nejrůznější modely (převážně letadel) a ještě dnes má nějaké schované, jak s oblibou říká, na důchod. Celkově ho tedy modelářství zajímá a před deseti lety se naprosto nadchnul pro místní ručně dělané lodě všeho druhu. Tenkrát se však s mámou obávali, jak takovou věc bez poškození převést a tak koupě neproběhla. Dodnes máma vzpomíná na následnou příhodu z letadla, kdy nějací Francouzi cpali dokonale zabalenou loď do kastlíku nad svými sedadly. Proto se rozhodla, že pokud se ještě někdy poletí na Mauricius, loď poletí s námi zpátky, i kdyby si jí pak táta měl dávat dohromady vteřinovým lepidlem. Teď mě tak napadá, že naše rodina celkově má tyhle návraty zřejmě v oblibě, protože jsme se obdobně vraceli i pro kobereček v Dubaji, ale o tom někdy jindy.
Naším dalším cílem tedy byla výrobna těchto lodí, kde jsme nejenom mohli vidět samotný proces výroby, ale došlo i na samotný výběr té, která se podívá do Čech. Výběr se nakonec omezil na dvě a osobně jsem ráda, že otec upřednostnil anglickou loď před francouzskou (nic proti, pouze osobní pocit). Následně byla dokonale zabalena a aktuálně je již HMS Sovereign of the Seas na svém stanovišti u nás doma a to bez jediného dolepovaného dřívka.

Tímto naše návštěva Curepipe skončila, ale málem bych zapomněla zmínit ještě jednu zajímavou věc tohoto města spojenou s námi Čechy. Najdete tu autobusové nádraží pojmenované po Janu Palachovi a dokonce i nákupní centrum Galeries Jan Palach. Bylo tak učiněno (dle mě dostupných informací) v průběhu sedmdesátých let minulého století na základě rozhodnutí městské rady, že se ulice a budovy budou jmenovat po lidech, kteří učinili nějaký hrdinský čin. Bohužel nic více k tomu nevím, ale jedno je bohužel jisté - normální občané občas ani netuší, kdo to byl.

Dále nás cesta zavedla do národního parku Black River, na jehož kraji jsme najeli na silnici B88 - Grand Bassin Road, která vede ke stejnojmennému jezeru, k němuž se po stejné cestě vydává během svátku Maha Shivaratri až 300 tisíc poutníků. Vstup k jezeru "hlídají" dvě obrovské sochy, přesněji hinduistický bůh Šiva a nedostavěná socha Durga Maa. Právě zmíněná socha Šivy je s výškou 33 metrů nejvyšší sochou nalézající se na Mauriciu. V jejím okolí se pohybuje spousta opic, proto si doporučuji dát pozor a radši (ani přes jejich prosebné oči) je nekrmit.

Další zastávkou už byl samotný Grand Bassin (občas také nazývaný Ganga Talao). Jedná se o přírodní jezero v kráteru vyhaslé sopky, které je považováno za nejposvátnější místo na Mauriciu. U jezera se nachází chrám a spolu s ním i velké množství soch (jak uvnitř, tak kolem), je to například socha Šivy (opět), Lakšmí nebo Ganéši. Samotná atmosféra je velmi zvláštní. Ve vzduchu se mísí vůně nejrůznějších zapálených vonných tyčinek a občasný cinkot zvonků doléhavá k vašim uším. Má druhá návštěva tohoto místa se povedla daleko lépe než první, protože během té první zde hustě pršelo, tentokrát jsme měli štěstí a spadlo jen pár drobných kapek (tato oblast je totiž na déšť velmi "plodná").
Pomalu a jistě se přiblížil čas oběda a my se tak vydali vstříc nejen něčemu dobrému, ale také krásné panoramatické vyhlídce na pobřeží. Ta nadchla všechny, s tím obědem to už bylo kapku horší. Na menu byl jako předkrm uveden salát ze srdce palmy ochucený koriandrem. Ten snědli celý pouze dva mužové naší skupinky a to s komentářem, že další by si teda nedali. Zřejmě holt úprava nesedící každému, což platilo i pro další chod a tak jsme odcházeli hlavně zasyceni dezertem.
To se u další zastávky ukázalo jako velmi vhodné, protože na lačný žaludek se nemá pít. Ano, další část programu se odehrávala v továrně na rum - The Rhumerie de Chamarel. Tam nám byl ukázán postup výroby a nabídnuty k ochutnávce i produkty samotné. Celkem se ochutnávalo asi devět druhů (přírodní, vanilkový, kořeněný,…), které se následně (jak jinak) daly zakoupit v přilehlém obchůdku.

Odtud jsme pak vyrazili vstříc posledním dvěma věcem a to konkrétně k přírodním zajímavostem. První byla vyhlídka na vodopád Chamarel a přírodu kolem něj a druhou byla návštěva místa, kde dávná vulkanická aktivita ostrova zbarvila zem do sedmi barev - tzv. Sedmibarevná země. Právě zde nás čekal největší "šok" z celého výletu, protože došlo k velké úpravě a tak jediné, co bylo pořád stejné, byl plot a právě ta Sedmibarevná země (i když i ona se trochu přemístila, pravda). Jednoduše bych to komentovala slovy, že se toto místo "zturizmovalo", tedy přibyla kavárna, obchod a další. Na druhou stranu to nijak nenarušilo požitek z tohoto místa, naopak, já si konečně vybavila své vzpomínky a máma znovu viděla místo, které ji před lety tak uchvátilo. Odtud jsme se vydali znaveni zpátky na hotel

Pokračování příště...

Video dokumentující první výlet ↓



***
Navštivte mou FB stránku či Instagram. Mrkající
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama