A kdyby se někdo z vás na anděla ptal, tak mám jizvu na rtu, když při mě stál…

14. ledna 2017 v 14:01 | Pear |  Rozličné jiné věci
Článek je přiřazen k tématu týdne "Síla vůle" a nemá žádnou spojitost s cestováním.
Pravidelně sleduji vyhlašovaná témata týdne a tak trochu čekám, kdy nastane i má příležitost sepsat na něj nějaký článek ve spojitosti s cestováním. To se prozatím stalo jednou, avšak po vyhlášení aktuálního mě napadl můj nedávný školní sloh, který se dle mého na toto téma hodí (vysvětlení proč na konci). Omluvte tedy pro jednou jeden krátký necestovatelský zápisek. :)

Celý sloh je psán na námět písně od Jaromíra Nohavici - Mám jizvu na rtu a nepopírám, že zápletka je trošku fantasktní v dnešní době.



Jmenuji se Josef, Josef Starý. Celý život jsem byl starý, ale pravdou je, že teprve teď se i tak cítím. Je mi šedesát tři let. Mám za sebou velmi pestrý život, jenž se často podobal jízdě na horské dráze. Posledním takovým dráhovým propadem a zvednutím pro mě bylo několik prošlých měsíců. Avšak všechno pěkně popořadě.
Na svět jsem přišel nahý v roce 1953 v tehdejším Československu. Mými rodiči byli Alena a Bronislav Staří, kteří si své "prvorozenečka" a jedináčka zamilovali na první pohled. Mé dětství bylo krásné, šlo totiž o dobu, kdy socialismus měl uvolněné kořeny a tak jsem ranou pubertu strávil při poslechu bigbítu. Avšak každá idylka končí. Nastal rok 1968 a já tak v patnácti letech viděl Prahou projíždět ruské tanky.
Ale i doba socialismu měla omezenou trvanlivost a tak v mých třiceti šesti letech došlo k tzv. Sametové revoluci. Hodně věcí se změnilo, Můj osobní zisk na změně režimu byla nová lepší práce s možností cestovat po světě. Paříž, Londýn, New York - znal jsem tyto města, jak svoje vlastní boty. Vždy jsem se však nejraději vracel domů, ani káva mi v tom světě moc nechutnala. Nejlepší "kafe" vždy měli v hypernově U Rybiček a nejen to, ale i tu nejkrásnější obsluhu. Potkal jsem zde svou milovanou ženu Marii, která mi povila dvě přenádherné dcery.
Čas však neúprosně plyne dál a nikoho z nás se neptá. A tak teď v šedesáti třech letech jsem hrdým manželem, otcem i dědečkem. Přesto jsem byl ještě minulý týden rozhodnut tohle vše opustit. Proč, ptáte se?
Vše začalo 18. října. Byl to normální pracovní den až do chvíle, kdy se mi těžce zamotala hlava a mou další destinací byla tvrdá zem. Kolegové mě donutili navštívit nejbližší menší kliniku, kde jsem prošel několika vyšetřeními, včetně CT mozku. Následně nastalo dlouhé čekání, při kterém mi společnost dělala Marie. Nakonec se objevil bílý plášť.
"Dobrý den. Pan Starý?" zeptal se.
"Á ano. Těší mě. Tak pane doktore, co mi je?"
"Bohužel se obávám, že mám špatné zprávy, pane Starý. Na vašem snímku z CT jsme objevili jistý nález. Ale nepanikařte, uděláme další snímky a vše si ověříme."
"Chcete tedy říct, že je klidně možné, že mám nádor?"
"Máme jisté podezření, ale nechceme diagnózu uspěchat. Provedeme další vyšetření a uvidíme."
A tím začal nejhorší měsíc mého života. Nález se potvrdil i na dalších snímcích a byl definován jako neléčitelný. Zhroutil se mi svět. Lékaři mi dali dva měsíce života a já se s touto prognózou odmítl smířit. Jestli někdo určí, kdy zemřu, nebude to nádor, budu to já. Udělal jsem si proto plán, co bych ještě chtěl stihnout. Nebudu vás obtěžovat dlouhým výčtem, ale kupříkladu jsem si zašel na zápas svého milovaného Baníku.
A nakonec nastal ten den, který jsem se rozhodl vybrat za ten, jenž bude poznamenaný mou smrtí.
Vše jsem důkladně zařídil. Závěť čekala u notáře, dopisy každému z rodiny ležely na stolku, nechtěl jsem svým odchodem nikoho obtěžovat, myslel jsem si, že by to tak bylo jednoduše lepší…
O tom, jak to vše provedu, jsem přemítal dlouho. Střelnou zbraň nevlastním, skočit odněkud nebo pod něco mi také sympatické nebylo, s prášky nebyla 100 jistota účinku. Ano, pokud se vám mé úvahy o sebevraždě, zdají zvláštní, vězte, že jsem chtěl jen rychlý čistý skon a s krutou realitou jsem již byl dávno smířen. Lepší než umírat v bolestech… Rozhodl jsem se nakonec pro oběšení. Nejrychlejší a člověk rychle ztratí vědomí.
A tak se stalo, že jsem seděl na posteli a svými hrubými prsty se snažil udělat řádný uzel na provaze. Z dálky ke mně doléhá zvuk telefonu, ale nevěnoval jsem mu pozornost. Dál jsem pracoval na utahování uzlu, zničehonic zapracovaly mé slzné kanálky, ale já těch několik slz stékajících po mé tváři rychle spolknul.
Oprátka byla hotová, jen ji přehodit přes trám. Chvíli jsem ještě zůstal sedět a přemítal nad svým životem, který bych nesměle nazval životem skoro dokonalým. Čtvrt hodiny jsem uvažoval, až jsem opět našel odhodlání a vytvořil si svou osobní šibenici. Moje oči ještě jednou prohlédly celou místnost a nakonec zůstaly stát na fotkách. Ale udělal jsem krok. Krok vzhůru na židli, jejíž vratkost byla znát hned. Opatrně jsem se postavil a oprátka mi zdobila krk jako ten největší náhrdelník, co kdy svět viděl.
"Tak a je to tu," prolétlo mi hlavou.
Odkopal jsem židli a ucítil, jak se provaz zařezává do krku a dusí mě jako had. Najednou jsem odněkud jakoby z dálky uslyšel volání svého jména, všude kolem mě bylo bílo a já chtěl jít dál, ale volání neustávalo, blížilo se.
"Pepo! Bože! Pomoz mi, Pavle, musíme ho okamžitě sundat!" to byly poslední slova, která jsem uslyšel.
K sobě jsem přišel až za hodinu. Marie seděla vedle mě a já cítil bolavý krk a podivné pálení na rtech.
"Pepo! Panebože, co jsi to chtěl udělat?! To ses zbláznil?! Jak ti je?" vyhrkla na mě zběsile.
"Dobře, dobře, jen mě pálí krk a ret. Nemohl bych dostat napít?"
"Ano, samozřejmě hned to bude," za chviličku byla zpátky se sklenicí vody.
"Pij opatrně, když tě Pavel sundával, praštil jsi sebou na stolek a trochu si natrhl ret."
Následující ticho jsem prolomil já: "Omlouvám se. Nechtěl jsem nikomu přidělávat starosti. Myslel jsem, že takhle to bude nejlepší…"
"Kde máš mobil?" zaskočila mě nečekanou otázkou.
"Vypnul jsem ho, je na stole."
"Ach. A pevné lince si nevěnoval pozornost, viď? Volal mi tvůj doktor, stala se chyba, měli poškozené CT, tvůj nález neplatí, jsi absolutně zdravý. Snažil se ti dovolat, a když si to nebral, zavolal mě. Přišlo mi to divné, proto jsme se s Pavlem vrátili. Kdybychom přijeli o pár minut později, radši ani nechci pomyslet."
"Počkej! Já, já jsem zdravý? Nemám nádor?!" překvapením jsem přímo vyjekl.
"Ne, nemáš!" široce se usmála.
"Maruško, moje milovaná! Ty jsi mě zachránila. Omlouvám se, omlouvám, já chtěl jsem udělat takovou blbost," ve stejném okamžiku se mi spustily největší slzy mého života.
"Pepíčku, to je dobré, hlavně, že vše dopadlo, tak jak dopadlo," objala mě a políbila na čelo.
"Zajdu udělat něco k snědku, hned se vrátím," s těmito slovy odešla a nechala mě s mými myšlenkami.
Teď po měsíci si opět naplno vychutnávám život a svou rodinu miluji ještě víc než předtím. A než ukončím svůj příběh o šťastné náhodě, rád bych vám řekl jednu věc. Nikdy jsem nevěřil v nadpřirozené síly, anděly, čerty a tak, ale po tomto incidentu mohu říct jediné. Kdyby se někdo z vás na anděla ptal, tak mám jizvu na rtu, když při mě stál…

Vysvětlení přiřazení tohoto článku k Tématu týdne:
Pod pojmem síla vůle si každý představí něco jiného. Já jsem tento sloh zvolila z toho důvodu, že jenom zmíněná myšlenka vlastního ublížení si potřebuje nutnou dávku vůle. Tímto ale nechci vyznít jako podporovatel či snad "obdivovatel" takových lidí, tvrdím, že každá situace se dá nějakým způsobem vyřešit a naopak to chce mít tu silnou vůli a jen tak se nevzdat.

↓↓↓

Děkuji za přečtení. :)
Navštivte mou FB stránku či Instagram. Mrkající
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eliss Eliss | Web | 14. ledna 2017 v 15:08 | Reagovat

Opravdu nádherný příběh, ten konec mě dostal...

2 Pear Pear | E-mail | Web | 14. ledna 2017 v 16:10 | Reagovat

[1]: Děkuji :)

3 Jan Turon Jan Turon | E-mail | Web | 14. ledna 2017 v 19:15 | Reagovat

Dobré... :-)

4 Pear Pear | E-mail | Web | 14. ledna 2017 v 19:50 | Reagovat

[3]: Díky :)

5 TomkoT TomkoT | E-mail | Web | 18. ledna 2017 v 13:03 | Reagovat

Čekám na nový zajímavý článek na svém blogu

6 Dark Shop Dark Shop | Web | 21. ledna 2017 v 8:11 | Reagovat

pěkný článek

7 Magicmax Magicmax | Web | 30. ledna 2017 v 20:47 | Reagovat

Jaromíra Nohavicu mám moc rád. Moc se mi líbí, že něčí dílo, může někoho jiného přivést ke další kreativitě. Vše má hned více použití. :-) Jinak líbí se mi ten chytrý konec. Šipky a odkazy pro pohodlné přemístění čtenáře dál. :-)

8 magicmax magicmax | Web | 30. ledna 2017 v 20:48 | Reagovat

Jinak váš avatár a přezdívka je super! :-) Pááání, já už jsem ve vaších komentářích taky Hruška. :-D

9 Pear Pear | E-mail | Web | 30. ledna 2017 v 21:42 | Reagovat

[7]: [8]:  Děkuji moc za všechny pochvaly! :D
Tak konečně praktické využití příjmení, trvalo mi to dlouho. :D Všichni jsme tam někde uvnitř tak trochu hruškami. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama