Konec cesty

11. února 2017 v 12:45 | Pear |  Rozličné jiné věci
Každá cesta má svůj určitý začátek a konec. Naše vždy začínají i končí na letišti Václava Havla v Praze. O začátcích a průběhu mluví a píše každý, ale konce povětšinou autor už jen tak ledabyle odflákne (ano, patřím mezi ně i já), protože se během nich už nic moc zvláštního neodehrává. Ráda bych proto jednou tuto zvyklost narušila a řekla vám i něco víc o našich koncích.

Konce dovolené se člověk už nějak tak podvědomě obává od samého začátku, a když nastane ten poslední večer/dopoledne, nejradši by se přivázal k něčemu pevnému, aby nemohl z toho daného místa pryč. Pokud ale nejste zastáncem takovýchto radikálních nápadů, nastává čas balení kufrů. Pár dní předem zjistíte, kdy odjíždíte a jestli máte možnost si třeba pokoj připlatit a nesedět na recepci několik hodin jen tak. Podle toho taky začnete s balením, i když většinou funguje vzorec první část večer, druhá další den. U nás doma má balení na starosti můj milovaný otec. Léta ho podezřívám, že jeho nejmilovanější hra musela být Tetris, protože tak, jak on umí naskládat hromadu nesourodých věcí do tak omezeného prostoru, jakým kufr dokáže být, to je na ocenění. Navíc v dnešní době váhových limitů obzvláště. Je sice pravdou, že nás v poslední době na delší pobyty čekalo příjemných čtyřicet kilo na osobu, ale v dřívějších dobách dokázal do dvaceti kilo narvat téměř cokoli. Třeba i tenisovou raketu, protože mu osmiletá hruška tvrdila, jak budou chodit hrát tenis. Zahráli si jednou a raketa pak našla využití na převoz listu palmy. Tati, dodatečně se omlouvám…
Přídatným peklem celého balení jsou koupené suvenýry, to víte, to jsou jedni prarodiče, druzí, támhle kamarádka/kamarád a pak taky nějaká ta osobní spotřeba sčítající nejen lehké pohledy, ale sem tam i nějakou tu lahvinku místní produkce. Kilíčka vám pak vesele skákají a počet vašich nervíků se cestou na letiště postupně zvyšuje, přeci jen, komu se chce uprostřed letiště narychlo přebalovat kufr. Na toto můj otec vyzrál jednoduše, osobní ruční váha, dvě silné ruce a hned víte, jestli je kufr možné odbavit nebo ne. Problémem však občas bývá sehnat ty dvě silné ruce, na jazykových pobytech jsem si vždy slušně trhla záda, nevyzpytatelné anglické počasí holt potřebovalo důkladnou zásobu oblečení.
Pokud se přesunu k dalšímu bodu konce cesty, tak je to v podstatě jedno velké čekání. Čekáte na transfer, čekáte, než dorazíte na letiště, čekáte, než vás odbaví, čekáte, než můžete nastoupit do letadla a tak dále a tak dále. Nebojte, nevezmu to tak zkrátka, hruška se u letiště zastavit musí. Tam totiž vždy vykoná letmou obhlídku duty free, aby nakonec nic nepořídila (samozřejmě existují výjimky) a našla rodiče, jak si zkouší sluneční brýle. To je taková už menší letištní tradice a od té doby, co táta po laserové operaci konečně zas dobře vidí, se jí nemůže nabažit. Bohužel i tyto obhlídky končí neúspěchem, protože tatínek má moc velkou hlavu na normální brýle a mámě stačí ty, které má a proč mít druhé (i když jí ty Ray-bany vždycky tak sluší). Další pozornost hruška věnuje letadlům, těch je totiž na letišti vždy plno (pokus o vtípek). Největší "psotník" hruška dostává v momentě, kdy uvidí jednu nádhernou několika tunovou krásku s dvěma patry - Airbus A380. Každopádně o této závislosti si ještě budete moct přečíst někdy v budoucnu.


Samotný let probíhá různorodě a obecně specifikovat se nedá. Start hruška prožívá v transu s písní "Headlong" od skupiny Queen a celou akci pečlivě filmuje. Let utíká i se zároveň táhne a najednou přicházejí slova ohledně přistání, ať už v některém z přestupových měst nebo přímo doma - v Praze. V poslední době jsem si (ať pořád nepíšu své plodové jméno) našla i přistávací píseň a to "I like the way you move" od skupiny BodyRockers. To tak třeba letíte v A380, která složitě klesá a točí se nad Prahou a hned z toho máte trošku jiný pocit. Aspoň já osobně mám, ale nedávejte na mě.


Pak přichází ten moment přistání, kdy už letadlo volně rovně klesá na přistávací dráhu, a vy jen čekáte na moment silného drcnutí. Horší je, když ten moment pořád nenastává, zničehonic zahučí motory a jste zpátky ve vzduchu. Toto zmíněné se mi poštěstilo zažít během cesty do Cambridge, kdy na Heathrow moc foukalo…
Když drcnutí přijde, musíte vydržet chvíli rychlého brždění, po kterém následuje pojíždění ke gatu. To může trvat chvíli nebo i docela dlouhou dobu, takže si mezitím vyřídíte nezbytné SMS domů a pomalu se duševně připravujete na výstup.
Posuneme se kousek dál. Pokud jste teprve přistáli na přestupní stanici, čeká vás pasová kontrola, občas i další prohlídka a následuje program "bloumání po letišti", který jsem již popsala výše. Avšak jestli jste přistáli v konečné destinaci, v našem případě v Praze, čeká vás rozcvička alá přechod letiště k pasové kontrole. Upřímně se valná část našich cest odehrávala na terminálu jedna, takže netuším, jak je to u terminálu dva, ale snad obdobně…
Pasová kontrola je pro mě velmi vtipným místem. Nejen, že si člověk pokaždé řekne, že vypadá jako terorista, ale právě "pasovka" na terminálu jedna mě stála smíchu docela dost. Při jedné cestě zpět, tehdy mi bylo čtrnáct let, zavedli elektronické brány pro rychlejší samostatnou kontrolu, bez potřeby jít k živému člověku. Museli jste mít pas s čipem a minimální věk patnáct let. Tenkrát mi zbývaly snad dva měsíce do dovršení tohoto věku a tak mě to samozřejmě při pohledu na frontu u normální kontroly trošku naštvalo, ale těšila jsem se, že příště to už budu mít "v kapse". A co myslíte? Měla jsem nebo ne? Ne, bohužel neměla, během půl roku hranici zvedli na osmnáct let, takže jsem se k bránám prsila naprosto zbytečně. Avšak minulý rok po dovršení osmnáctého roku života mi tedy nejen přibyly povinnosti, ale také spadly některé zábrany, jako bylo právě toto. Těšila jsem se a konečně jsem mohla onou bránou také projít a nečekat ve frontě. Byl to krásný pocit, akorát mám dojem, že aktuální věková hranice je opět patnáct let…
Po kontrole následuje výdej zavazadel, kde by se maminčiny nervy daly přímo krájet. Kufr se nám zatím ztratil dvakrát, vždycky ten její, vždycky cestou tam a vždycky z toho byla jaderná katastrofa (promiň mami). U Business třídy je tento moment méně dramatický, protože kufry jedou jako jedny z prvních, ale obyčejně je to dlouhé čekání. Povětšinou se rozmisťujeme tak, že já stojím u začátku (tedy u "díry") a rodiče s vozíkem stojí někde poblíž ve směru jízdy pásu. Jakmile spatřím naše nepřehlédnutelné oranžové kufry (často obalené fólií, nejvtipnější je pražská zelená), dávám postupně, dle jejich objevení, znamení mámě. Jakmile přijedou všechny tři, mámě začíná "dovolená". Aspoň to tak sama nazývá, jednoduše je doma, dorozumí se a má všechny věci.


Pokud cestujeme se skupinou, probíhá rychlé loučení a odcházíme do budovy s parkingem (cestou většinou dostáváme první teplotní šok), kde si vyzvedáváme naše obvykle promrzlé (to je tak, když létáte v zimě a na jaře) auto. V momentu, kdy najíždíme na dálnici, mámě začíná druhá etapa dovolené, která končí vybalením kufrů doma a diskuzí, co se vypere jako první…
A takhle nějak obdobně končily a snad i budou končit všechny naše cesty. Přeci jen, na konci každé cesty začíná nějaká ta další…

↓↓↓

Děkuji za přečtení. :)
Navštivte mou FB stránku či Instagram. Mrkající
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Eliss Eliss | Web | 11. února 2017 v 14:11 | Reagovat

No, máš pěkné zážitky, takhle bych taky jednou chtěla cestovat, moře jsem viděla jen jednou :-)

2 Pear Pear | E-mail | Web | 11. února 2017 v 14:15 | Reagovat

[1]: Lepší jednou než-li nikdy. :) Přeji hodně zdaru v budoucnu. :)

3 VioletWhales VioletWhales | Web | 11. února 2017 v 14:33 | Reagovat

Krásně napsané a taky moc rád čtu Tvé zápisky. Chci popřát mnoho dalších pěkných zážitků a poděkovat Ti, že se s námi o ně poděluješ.

4 Pear Pear | E-mail | Web | 11. února 2017 v 14:41 | Reagovat

[3]: Zaprvé děkuji moc a zadruhé děkování není vůbec na místě, já jsem ráda, že můžu zpětně zavzpomínat a neleží mi to sepsané jen tak v šuplíku. A každý čtenář člověka potěší. :)

5 VioletWhales VioletWhales | Web | 11. února 2017 v 15:23 | Reagovat

[4]: Tak já se nikam moc nedostanu kvůli zraku, takže takhle aspoň můžu cestovat pomocí zápisků druhých :) Tkaže skutečně děkuji. ;-)

6 Tetka.a.natka Tetka.a.natka | 23. února 2017 v 19:02 | Reagovat

Ahoj,dlouho jsem ti nepsala, ale tvůj blog čtu stále a je super. (Terka.a.Natka z duelovky.cz :-D )

7 Siginitou Siginitou | Web | 17. března 2017 v 12:52 | Reagovat

Musí to být bezva zážitek, taky bych si přála zažít to :)
A máš to moc krásně napsané :)

8 pihovatá vopice pihovatá vopice | Web | 17. března 2017 v 14:01 | Reagovat

A já o sobě musím říct, že jsem pecka domácí, ne že bych někam nechtěla vycestovat, ale jaksi na to nezbývá.

9 BarbaraJane BarbaraJane | Web | 17. března 2017 v 15:23 | Reagovat

Pro mě dovolená doznívá ještě dva dny po návratu - sama o sobě totiž končí šílenou bolestí ucha při přistávání, ze které mi ještě nějakou dobu zůstane zalehlé ucho. :D Je to hrozně otravné.

10 nudistka nudistka | Web | 17. března 2017 v 17:09 | Reagovat

Zatím jsem žádné zavazadlo neztratila, to musím zaťukat. Ať už je to cesta tam nebo zpět, vždy jsem ve stresu, abych něco nezapomněla nebo aby nestalo něco nečekaného. Někdy se mi ani domů nechce, ale jen co přejedu hranice nebo přistanu na letišti, jsem ráda, že jsem doma. ;-)

11 Pear Pear | E-mail | Web | 17. března 2017 v 19:10 | Reagovat

[7]: Děkuji moc :)

[8]: Chápu. Ale tak třeba někdy v budoucnu, člověk nikdy neví. :)

[9]: Tak to nezávidím. :/ Já povětšinou problém nemám, ale doteď mám zážitek, když jsem letěla nemocná s naprosto ucpaným nosem, to si uši užily dostatečně. :D

[10]: Tak přeji, ať se šťastná shledání s kufrem konají i nadále. :D A plně chápu, doma je prostě doma. :)

12 Lenča Lenča | Web | 17. března 2017 v 21:18 | Reagovat

Krásně napsané, musí být super zážitek něco takového prožít :D

13 Pear Pear | E-mail | Web | 17. března 2017 v 21:22 | Reagovat

[12]: Děkuji moc za pochvalu. :)

14 Phera Phera | Web | 18. března 2017 v 19:33 | Reagovat

Pheře se velice líbí, jakým stylem Hruška píše. :-) Asi si proleze více Hruščiných článků. :-D

Pobavil mě postoj tvé mamky. Můj taťka je úplně stejný nervák. Jakmile je doma, má své věci a všechny své dcery, je šťastný. :D Já mu to bohužel v poslední době trochu kazím. :-(

Letiště musí být zážitek. Hlavně pro člověka, který nikdy nevytáhnul paty z dědiny. V létě snad také poprvé poletím, tak doufám, že to proběhne v poklidu. :) :D

15 Pear Pear | E-mail | Web | Úterý v 16:38 | Reagovat

[14]: Hruška velmi pěkně děkuje a bude za další čtení velmi ráda. :-D
Přeji, ať se v létě let vydaří a to bez komplikací. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama