Okružní jízda po ČR aneb přijímací zkoušky - čtvrtá část

16. července 2017 v 15:00 | Pear |  Ostatní zápisky
Ač to asi spoustu lidí z mého okolí, ale i všechny ostatní překvapí a určitě se najdou jedinci, kteří se mi vysmějí, řeknou si, že měli pravdu nebo mi to budou přinejmenším přát, musím jednoduše přiznat pravdu - nedostala jsem se ani na jednu z medicín.
Bohužel se mé výkony ukázaly jako průměr, který se mezi těmi stovkami a tisíci lidí ztratil a i když mi to na některých školách uteklo o pár bodů, není to podstatné. Podstatným faktem je, že jsem si celkově dvanáctkrát přečetla slovo nepřijata.

Čtenáři se teď rozdělili na několik táborů. Některým je to jedno, někteří soucítí a někteří se třeba i spokojeně ušklíbají. Asi Vás napadá, proč jsem šla takto s kůží na trh, že? Ani nevím. Asi jsem se chtěla podělit o své zkušenosti, o to, co jsem během jednoho měsíce všechno stihla zažít a také se z toho všeho zároveň vypsat. Potřebovala jsem za tím vším udělat pomyslnou tečku a tak tady ji máte. Sice riskuji to, že si to spousta lidí z mého okolí přečte, ale víte co? Pomluv, dohadů a domněnek jsem si zažila již dost, tak tady máte pravdu.
A jak jsem se vlastně celou dobu cítila? Tak to je také věc, na kterou nedokážu jednoduše odpovědět. Výsledky z jednotlivých fakult se objevovaly průběžně během celého června a můj stav se na základě toho všeho měnil. První lékařskou a Plzeň jsem obrečela neskutečným způsobem, ty další už tolik ne. Každé slovo nepřijata ve mně stavělo čím dál tím větší hráz, na které se sice občas objevily trhliny, ale už nepáchaly takovou škodu jako ty dvě na začátku. Největší strach jsem zažila ve čtvrtek 22. června a pátek 23. června. Výsledky z Hradce dorazily ve čtvrtek odpoledne a přede mnou tak stála obrovská hrozba toho, že půjdu leda na pracovní úřad či si zkusit dát dodatečnou přihlášku na UJEP (Univerzita Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem). V pátek jsem tedy prožívala neskutečný břichabol než mi krátce po dvanácté zazvonil mobil. Stála jsem akorát v obchodě u pokladny a přišla akorát s nákupem na řadu. Volala máma. Výsledky VŠCHT. Přijali mě. Ten pád obrovského kamene museli slyšet hodně daleko. Věděla jsem tedy, že pokud nevyjde druhá lékařská jsem vcelku "v suchu".
Víte, celý tento článek jsem započala tím, že můj život byl spojený s otázkou a odpovědí aneb jedním velkým předpokladem. Můj zájem o forenzní vědu, soudní lékařství a kriminalistiku byl prvním odklonem od směru, který mi určila máma a který mi určili lidé. Nechci, ale mámu nijak nařknout. V posledních letech a sílícím tlaku ze strany lidí se i ona od přání zubařiny odklonila a za poslední půlrok i od samé medicíny. Byla to právě ona, kdo mě nakonec "dokopal" podat si přihlášku na obor forenzní analýzy, protože tušila, že celé přijímací zkoušky budou jedním velkým bojem a neskutečnou náhodou. Proto bych se jí ráda omluvila. Představa mě na VŠCHT mi přišla zcestná a pořád jsem si v hlavě udržovala vidinu medicíny, proto jsem byla chvílemi asi hodně nepříjemná a tvrdohlavá, ale teď můžu být jedině ráda, že stála při mě (a samozřejmě táta také) a k přihlášce mě dostrkala.
Asi Vás také napadá, proč jsem se celé ty roky nebránila a nesnažila se odklonit třeba úplně jiným směrem. Tak na to už jsem v podstatě také odpověděla. Když je vám jistá představa podstrkována a jste v ní pak následně i u některých lidí zaškatulkováni, nechce se vám jít proti proudu. A to asi byla chyba, protože jsem od přírody spíše češtinář a dějepisář po svých pra a praprarodičích (a sama od sebe biolog) než fyzik po tátovi a chemik po mámě. Proto Vás vyzívám. Jestli zažíváte teď to samé, čím jsem si prošla já, bojujte. Ano, rodiče to s námi myslí dobře, ale občas to chce smísit i se srdcem a vlastní hlavou…
A jak se vlastně cítím teď? Tak samozřejmě jisté zklamání je. Jako malá jsem měla představu, že to přeci nebude žádný problém a nakonec jak velký problém se to ukázalo být (zbyly mi leda tak tužky na památku). Avšak je dost těžké popsat to, jak se někde tam uvnitř cítím. Díky všem těm slovům nepřijata jsem trochu otupěla, ale také začala nad vším víc uvažovat. V rámci práce, ke které bych se chtěla jednou dostat, je nakonec asi VŠCHT lepší cestou. Zaměřím se rovnou na něco, co chci a nemusím tak studovat šest let všechno a pak ještě udělat atestaci v podobě dvou let. Přeci jen jsem žena. Za osm let mi bude skoro osmadvacet, což je věk, ve kterém mě samotnou máma čekala. Nerada bych upřednostnila kariéru před rodinou. Navíc, vznik kariéry by asi rozhodně trval ještě déle než osm let a také by mi nikdo nemohl zaručit, že by nějaká vůbec byla, třeba bych nakonec skončila někde za stolem, diagnostikovala letum, dies mortis a příčiny úmrtí v podobě caedes nebo kdyby se nezadařilo ani to tak v podobě marasmus senilis.

Moje aktuální pocity ale neovlivňuje jen přemýšlení v posledních krizových přijímačkových dnech. Víte, co je také nejhorší, co se Vám může stát po podání přihlášky? Když začnete pomalu a jistě procitat až poté, co se všechny termíny pro podání přihlášky uzavřou. To se přesně stalo mně. Na všechny zkoušky jsem nejela se stoprocentním pocitem, že tu medicínu chci, spíše jsem se proklínala, že jsem právě ve směru neuhnula k něčemu jinému, viz výše. A co způsobilo takový odklon během tří měsíců? Přesně to, co nakonec odklonilo i mou mámu.
Ráda bych se s Vámi teď podělila o něco velmi osobního. Doufám, že to mým rodičům nebude vadit, ale případně si můžou a mohli postěžovat při prvotním čtením článku. Právě oni jsou vždy mými prvními čtenáři. Ale to je teď vedlejší.
Moje rodina má za sebou velmi náročný půlrok protkaný dobrými, ale hlavně i špatnými věcmi. Právě několik z těch špatných věcí se dotýká lékařského prostředí.
Jako první na řadu přišel můj táta, který absolvoval náročnou operaci kvůli problémům s dýcháním. To ale ještě dopadlo dobře. Daleko hůř dopadla má máma, která do nemocnice nastoupila v den, kdy já psala maturitní slohovku z českého jazyka. Mělo jít o normální a vcelku běžnou operaci, která se sama o sobě podařila, ale objevily se komplikace. A ty komplikace v dané nemocnici řešili velmi pomálu. Ano, sice se dočkala řady vyšetření, ale jediné, co tak zvládli udělat, bylo dělat ultrazvuky, nasadit antibiotika a přesunout mámu na JIP. Devět dní se mi máma pohybovala mezi životem a smrtí. Každý den se s námi loučila, každý den jsem u ní byla a do toho se učila na maturitu.
Záchrana přišla až jednadvacátého dubna, kdy byla máma převezena do Prahy, na Vinohrady. Tam se doslova zděsili, jak mohla tak dlouho vydržet, protože jí celých devět dní vytékal obsah střev do břišní dutiny. Okamžitě šla na sál a díkybohu za to, protože nám ji zachránili. Další týdny strávila postupně na Áru, JIPce a normálním pokoji než jsme jí dvacátého čtvrtého května dovezli zpět domů. Má sice trvalé a dočasné následky, ale je živá a to je to hlavní…
Užila jsem si tedy docela dost medicínského prostředí a několikrát se dala i do řeči s doktory. Zvláštní bylo, že když jsem jim na otázku, kam jsem si dala přihlášku, odpověděla, že na medicíny, tak mi řekli, ať do toho nejdu. Navíc jsem se v podstatě dozvěděla také to, že když se zrovna může, tak se pacient i léčí, což díkybohu vyšlo zrovna na mou mámu. Nechci, ale samozřejmě tvrdit něco, co nemám nijak stoprocentně potvrzené, ale právě i to mě začalo silně nahlodávat. Protože být doktor, v němž nadšení pro léčení lidí utne stát, být opravdu nechci a nedivím se, že spousta mladých radši odchází mimo naši zem. A mimochodem, až si zase jednou budou v televizi stěžovat, že je málo zubařů, tak se taky nedivím. Když jedna fakulta přijme padesát lidí, nejlépe ještě aspoň třetinu v průběhu vyhodí a třetina jim uteče ven, tak je to pak bohužel hodně málo na to, aby se pokryla celá zem.
Jak jsem tedy již řekla, jsem v závěru asi radši, že mé další kroky směřují ke studiu forenzní analýzy na VŠCHT. Uvědomuji si, že to pro mě bude neskutečná výzva, protože nejsem od přírody nadaný chemik a fyzik, ale doufám, že to s mou pílí nějak půjde, minimálně tak, abych prolezla. A kriminalistika, úvod do patologie a soudní lékařství pak jsou jen takovou odměnou za to všechno. Ale nervy to budou v každém případě. A až uslyšíte o výbuchu v jedné z budov VŠCHT, tak si na mě vzpomeňte. Určitě za tím budu stát já.

A to je asi nějak tak všechno, co jsem tímto článkem chtěla říct, popsat a vypsat. Ještě jen řeknu jednu takovou zajímavost, co jsem nedávno objevila na svém soukromém facebookovém profilu. Jednou se nám podařilo mít v jeden týden rovnou devět hodin chemie naráz a já si tenkrát přidala příspěvek se slovy, že po devíti hodinách chemie mám pocit, že změním směr a přidala jsem k tomuto příspěvku fotku loga VŠCHT. A tak to vidíte. Osud mě nakonec asi dohnal a tak si můžu přidat další jméno k svému stávajícímu. A teď mě tedy omluvte, věštkyně Sibyla jde vyvěštit, jaká čísla padnou v příštím tahu sportky…

PS:
Hodně odpovědních formulářů při přijímacích zkouškách vypadalo jako losy do Sportky, jak barevně tak i systémem zaškrtávání. Tak snad budu tentokrát věštit o něco lépe.


↓↓↓

Děkuji za přečtení. :)
Navštivte mou FB stránku či Instagram.Mrkající
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Jana Jana | E-mail | Web | 16. července 2017 v 16:08 | Reagovat

Mě tedy mrzí, že jsi se nedostala na medicíny.  Samozřejmě vše, co píšeš v článku o studiu a rodině - to chápu. Sama jsem se proto nevracela ne veterinu a se školou nakonec sekla (a dneska jsem vdaná a čekám miminko).

Ale tebe hrozně moc ráda čtu a tak si skrze tebe trochu prožívám to predvyskove napětí :) měla jsem to s veterinou hodně podobné. Bylo příjemné se skrz tvé články vrátit o 8 let a prožít si to dospívající napětí znovu :)

Zed zase budu dlouho čekat na nějakého vyjimecneho blogera nebo až na synka,zda půjde na VŠ :) ale neboj,číst tě nepřestanu!  Na to jsi opravdu výjimečna :) a rodiče ať už jen a jen v pořádku!

2 nudistka nudistka | Web | 16. července 2017 v 16:49 | Reagovat

Někdy má člověk v životě období, kdy se všechno sype, kdy je toho víc, co musí zvládnout. Možná skutečně osud, který zasáhl. Z odmítnutí bych se nehroutila, brala bych to jako výzvu být lepší. Věřím, že školu zvládneš.

3 Pear Pear | E-mail | Web | 16. července 2017 v 19:08 | Reagovat

[1]: Osud má různé cesty a nejlepší je, když dochází ke spokojenosti. K miminku ještě jednou gratuluji. :)
Děkuji moc za krásná slova k článku, jsem ráda, že se mi povedlo člověka do toho ponořit. :)
A také samozřejmě můj hluboký dík i za všechna ta ostatní krásná slova, kterých si velmi vážím. Slyšet, že je člověk výjimečný se přeci jen nestává každý den. ♥
Doufám, že už budou.

[2]: Tak tak. Rodiče mi celou dobu chtěli zajistit, aby tento maturitněpřijímačkový půlrok byl v tom největším možném klidu a nakonec člověk plánuje a osud koná. Nehroutím se, zamrzí, ale je to ohromný business, takže jsem to tak trochu tušila. Děkuji moc. :)

4 Tea Tea | Web | 17. července 2017 v 11:00 | Reagovat

Já se před 2 lety po maturitě taky snažila hodně dostat na Pedagogiku, ve škole jsem milovala literaturu a psychologii a učit je muj sen od malička, ale taky se mi nepodařila ani jedna jediná Pajdácká škola.. Nakonec na poslední chvíli jsem se v září dostala na Ekonomku, navazovalo mi to po střední a teorie ekonomika i účetnictví mi taky bez problému šlo, tak jsem na Ekonomce a jak to dopadne se uvidí časem :) Držím ti hodně palce at jsi na té univerzitě spokojená :) Dávám článek do Téma Týdne :)

5 Pear Pear | E-mail | Web | 17. července 2017 v 11:06 | Reagovat

[4]: Koukám, že jednoduché to není nikde, zvláště když jde o taková ta klasická povolání. Doufám, že ti to dopadne dobře. :) A děkuji moc, bude to náročný boj, ale když se chce tak snad vše jde. :)
Za TT děkuji. ♥

6 Tea Tea | E-mail | Web | 17. července 2017 v 23:19 | Reagovat

[5]: Není bohužel. No 2 roky šly docela hodně dobře v pohodě ale od ledna začalo jít jenom z kopce dolů..Ale o tom píšu hodně taky na svém blogu takže rozepisovat se tady bych se už nezastavila :D Nemáš vubec zač :)

7 Pear Pear | E-mail | Web | 18. července 2017 v 9:29 | Reagovat

[6]: Na blog se podívám. :) Upřímně mě často štve, že jiné blogy trochu zanedbávám, hlavně komentáři, ale nějak i když jsou prázdniny člověk nestíhá. :D
Ale po každém pádu má nastoupit stoupání, tak snad přijde brzy. ;)

8 Tea Tea | E-mail | Web | 19. července 2017 v 15:29 | Reagovat

[7]: Jasně chápu taky přes léto nestíhám moc být na netu natož na blogu čeká mě dovča a mobil to jistí naštěstí takže chápu že přes léto jde internet trošku mimo :D Ale i kdyby náhodou jsi zamířila na můj blog určitě budu moc ráda a potěší mě to :)

9 Kate Kate | E-mail | Web | 20. srpna 2017 v 21:39 | Reagovat

Nevěš hlavu a nikdy neříkej nikdy - to jsou dvě základní věci, které mne naučila vysoká.
Já jsem po střední na medinu nešla, i když jsem se tam dostala. Říkala jsem si, že nechci mít "železný zadek" a jen papírovat a papírovat, neboť to je asi 80% veškeré lékařské práce. Kdykoli na pacienta byť třebas jen pohlédneš, musíš o tom vést veledlouhé a složité zápisy ;-) A ačkoli mě jinak práce s textem baví, takovou práci si raději nechám i ujít...
Šla jsem radši místo toho studovat záchranáře a své volby ani náhodou nelituji.
Avšak - jsem až moc chytrá na to, abych byla "jen" záchranářem a nakonec jsem se rozhodla po dostudování svého Bc. znovu udělat přijímačky a pořádně se dovzdělat.

Pokud tě zdravotnictví a hlavně medina bude lákat i nadále, tak se na ní ještě jednou přihlásíš a budeš-li chtít, opravdu chtít, tak se na ni i dostaneš :-)

A ještě jedna drobná poznámka. Já jsem ráda, že na některé obory berou jen padesát lidí. Eliminuje se tím totiž spousta naprosto nevhodných lidí, to mi věř! ;-) A že jde tolik dostudovaných doktorů do zahraničí? To sice celkem chápu, ale je to nevděčnost, když stát za ně studium zaplatí a oni nemají ani dostatek slušnosti, aby svou prací tady ony peníze alespoň trochu vrátili... :-)
Ta situace není černobílá a problém s nedostatkem doktorů byl a je vždycky - a ne jen v naší zemi :-) :-)

10 Pear Pear | E-mail | Web | 20. srpna 2017 v 21:58 | Reagovat

[9]: Tak samozřejmě o papírování vím své, přeci jen mám doktora v rodině, takže celou tu administrativu mám skoro z první ruky. V dnešní době je to spíše kancelářská práce než ta "akční".
Papírování se člověk nevyhne asi nikde, ale jsou pořád obory, kde i ta akce být může.
Tak jednoduše to tedy nevidím, ale člověk nikdy neví, co bude. Hlavně má aktuální představa pořád není dostatečně promísená.
Tak samozřejmě netvrdím, že by jich měli nabírat víc stovek, ale pokud jde právě o stomatologii tak tam bych čísla alespoň o nějaké to málo zvýšila, přeci jen v rámci tohohle oboru se o nedostatku slýchá nejčastěji. A bohužel lidé jsou pak na zaběhlé doktory agresivní, že nechtějí nabírat nové pacienty.
Dnešní doba je o penězích a zahraničí přeci jen nabízí zřejmě více možností jak finančně, tak i celkově pracovně, a když člověk nabídku dostane, tak se přeci jen nechce tady zahrabat, neřekla bych, že jde až o takovou nevděčnost. Lidskou vlastností jednoduše je jít vždy za tím lepším.
Ale jen mé názory, nikomu jeho neberu a bylo by to na dlouhou debatu s mnoha pohledy, což písemně stojí za nic. :)
Krásný večer.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama