Petrohradsko-moskevské putování - sedmá část

24. srpna 2017 v 15:00 | Pear |  Zápisky z různých koutů Země
Čas rychle utekl a my se mohli přesunout ke gatu číslo 54. Nástup se chvíli opozdil (stihla jsem proto ještě prošmejdit blízký obchod, kde jsem viděla ruskou verzi Listerinu aneb Smirnoff vodka s pumpičkou) a tak jsme startovali s patnáctiminutovým zpožděním. Vyšla na nás řada číslo osm, což je neobvyklé, protože povětšinou jako skupina sedíme někde až na konci letadla.

Nad Moskvou se stále stahovala mračna a tak jsme místo klasického stoupání provedli manévr aneb podlet mraků, což bylo velmi vítané, protože jsme si měli užít ještě dost turbulencí. A když už o nich mluvím, tak nás jich pěkná řádka potkala včetně těch nejhorších, kdy letadlo ztrácí a zase nabírá výšku. Tátovi jsem chudákovi zdeformovala ruku, na chvíli začala věřit i ve vyšší moc a taky přemýšlet jakou hudbu chci na pohřbu. Prostě a jednoduše můj po letech vyvinutý panický strach z turbulencí. Člověk by asi čekal, že když někdo létá tak často a má rád letadla bude mu to šumafuk, ale u mě to tedy má zcela opačný efekt.

Aeroflot byl značně vstřícnější při boji s hladem než Rossiya, dostali jsme "housku" se sýrem a šunkou, ovocnou tyčinku a ananasové želé. K pití byl tentokrát zdarma i džus. Celkově jsem asi Aeroflotu dost křivdila, protože jsem před cestou prohlašovala, že když to s námi nespadne, navíc tatínkovy zážitky s vrtulovým letadlem při jeho poslední cestě, no přiznávám, že mi Airbus A320 přišel vcelku vyhovující, měla jsem prostě lepší pocit než s Rossiyou.

Náš předpokládaný přílet byl deset minut po deváté, ale nakonec jsme na českou zem dosedli o deset minut dříve. A pak následovala již klasická cesta toaleta-pasová kontrola (přes elektronickou bránu, jupí jsem stará!)-kufry. A u nich jsme se sekli. Na pásu jedenáct totiž ještě jezdilo několik opuštěných kufrů, a když začaly přijíždět ty naše, tak ani ty si nikdo nebral. Patřily totiž čínské skupině bojující u pasové kontroly, takže se pás pomalu a jistě plnil, než táta zašel na správu bagáže, jestli by je nemohl někdo začít sundávat. Přeci jen, ať si to radši udělá povolaný zaměstnanec, než abychom poslouchali, že jsme někomu něco udělali s kufrem. Táta měl navíc ruku v ortéze, protože dostal jedno ze svých roztodivných bolení ruky (v čem mu můj stisk v letadle moc nepomohl).
Oranžové kufry k nám po chvíli přeci jen přijely a my se mohli vydat, po rozloučení se se zbytkem skupiny, na cestu domů. Aspoň jsme si to tedy mysleli…
Jako první jsme museli navštívit stánek Aeroparkingu, protože nás při příjezdu nechtěla závora pustit a hlásila, že kód z naší on-line rezervace neexistuje. Po domluvě s info centrem jsme si vyjeli normální lísteček, se kterým jsme se při návratu měli zastavit v právě zmíněném stánku. Tenhle problém se ale vyřešil rychle, takže jsme zanedlouho byli u našeho auta, celí říční, že se vydáme na cestu. Táta odemknul auto, otevřel kufr, naskládal kufry a příruční zavazadla, zavřel kufr a já mezitím odjela zaparkovat vozík. Další slova, která jsem uslyšela, by ve vysílání televize zněla nějak takto: "Píp! Auto! Ono je zamčené! Píp! Píp!".
Prostě a jednoduše se nám naše milované, elektronikou přecpané auto i s klíčky v kufru zamklo před nosem. A nešlo absolutně otevřít…
A tak jsme v deset večer skončili na Parkingu C sami s dvěma skoro vybitými mobily a mou peněženkou. Začaly tedy první pokusy o to se do auta dostat, což zahrnovalo hýbání autem ze strany na stranu a ze shora dolů. Posléze se táta zašel dolů do kanceláří zeptat, zda nemají nějakou radu. Měli, ale shánějte skoro v noci zámečníka a navíc jeho zásah nechtěl táta riskovat.
Nezbývalo nám nic jiného než zavolat domů a poprosit, zda by byl někdo ochotný dovézt nám druhé klíče. Tak ochotní by byli všichni, jenže máma jet nemohla, protože běžně jezdí jen naším autem a pusťte jí v cizím autě na hodinovou cestu, děda byl po skleničce piva, teta byla sama s malým bratránkem a tak zbyla jen babička, která ale delší trasy nejezdí a na letiště by asi moc dobře netrefila. Po rodinné radě se ale usneslo, že to zvládne a jako pojistku, že trefí, měla na sedadle spolujezdce dědu. Ten se sice ve finále ukázal jako opravdu "schopný" navigátor, ale o tom později.

Mezitím se na letištním parkovišti odehrála pěkná řada věcí. Já si přivezla zpátky vozík na kufry a vytvořila si z něj tak alternativní posezení. Průběžně jsme se opět snažili autem všelijak hýbat, stále ale bez výsledku.
Stačila jsem ještě udělat dvě fotky naštvaného táty a auta/zrádce než mi telefon odešel do prozatímních lovišť (měla jsem sice kabely od nabíječek, ale redukce/trafa už ne). Což byla docela škoda, protože jsem se následně vydala na obhlídku celého patra, ze kterého bylo krásně vidět na dráhu, takže jsem nadšeně pozorovala několik startů letadel.
Čas jsme se také snažili ukrátit hrou ve formě slovního fotbalu, ale napadala nás pouze slova spojená s naší aktuální situací. Auto - otevřít - taška - absence - elektronika.
Po dalších zoufalých pokusech jsme se nakonec uchýlili i k alternativním cestám jak auto otevřít, ale bohužel "Abrakadabra" ani "Sezame, otevři se" se neukázaly býti účinným řešením. Nebo aspoň v rámci našeho auta, o jeskyních nemám informace…
Velmi vtipná mi přišla i situace, kdy naším patrem projíždělo auto ostrahy, evidentně si o nás "kluci" řekli, protože se pán nad dvěma lidmi lomcujícími autem ani nepozastavil. Jen se na nás tak zvláštně podíval, ale pokračoval v jízdě.
Po více jak hodině se táta vydal dolů na venkovní parkoviště, protože cítil, že se chystá příjezd našeho vínového zachránce (barva babiččina auta). Dle pozdějších slov babičky se táta nedal přehlédnout, protože velmi výrazně gestikuloval, jako kdyby byl takový ten panák na vzduch.
Následně radostně přiběhl a auto otevřel. Já naposledy zamávala na kameru a mohli jsme se vydat na cestu (bylo krátce před půl dvanáctou). Avšak ani to není konec mého vyprávění.
Když jsme postupně sjížděli k výjezdu, viděla jsem projíždějící babičku a tak jsme tedy čekali, že ji někde na dálnici dojedeme. Ale nestalo se. Táta navrhl tři teorie: 1. Předjeli jsme je, ale nemáme o tom tušení. 2. Zabloudili a jsou za námi. 3. Babička jede jak žíznivá čára. Netrefil se na sto procent ani s jednou z teorií. Jak jsem již zmínila, děda měl funkci navigátora, jenže jeho navigování se skládalo z pokynů na poslední chvíli, komentářů na babiččin jízdní styl a tak dále. Proto nakonec opravdu zabloudili, ale místo toho, aby se otočili a jeli zpátky, dojeli až do Dejvic, kde ale dokonce minuli i vjezd do Blanky, takže si babička místo podzemní Prahy užila nadzemní výhled. Prostě si udělali takovou malou okružní jízdu, takže domů chudáci dorazili až dvacet minut po nás. Rozhodně jim však patří náš velký dík.
A tak byl ukončen náš velký výlet do Ruska. Když se teď ohlédnu zpátky, musím říct, že jsem neskutečně ráda za příležitost tuto zem navštívit, protože ruština je přeci jen s mým životem spojená, stejně jako historie a Rusko mě tak dlouhá léta přitahovalo stejně jako Velká Británie. Tak mě napadá, že si vždy vybírám země pověstné na počasí, v jedné prší, v druhé je zima. Ale to je jen taková poznámka bokem.
Pokud se mě zeptáte, jestli bych se vrátila, tak ano. Rozhodně bych si chtěla některá místa projít znovu, ale tentokrát bez skupiny, jen tak na vlastní pěst, abych mohla strávit svůj čas libovolně.
Dále se mě asi zeptáte, které město se mi líbilo více. Tak na to vám jednoznačnou odpověď nedám, protože jak řekla paní Irina, Moskva se s Petrohradem srovnat nedá. Dle mého je to jak mísit vodu s olejem, přeci jen je Moskva město vzniklé samo o sobě, zatímco Petrohrad byl účelně vystavěn. Každé místo má tedy svůj osobitý potenciál a proto se vyplatí poznat obě dvě.
Doufám, že má návštěva Ruska nebyla poslední. Na objevení a znovunavštívení je toho hodně a kde jinde zlepšit ruštinu než právě tam (pokud nepočítám okolí Václavského náměstí). Navíc v Grand Expressu se vražda neodehrála, tak by to asi chtělo zkusit i tu několikadenní cestu do Vladivostoku, třeba bych tam uplatnila své holmesovské a poirotovské znalosti. Z aktuálního výletu mám totiž leda tak znalost toho, že by ze mě nebyl dobrý zloděj aut…
A co mi asi nejvíc chybí? Tak to jsou asi pozdravy. Dobryj děň až tak ne, ale krásně znějící dasvidanija určitě. A tak moji milí čtenáři...до свидания!

↓↓↓

Děkuji za přečtení. :)
Navštivte mou FB stránku či Instagram.Mrkající

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Jana Jana | E-mail | Web | 24. srpna 2017 v 17:27 | Reagovat

Dobře, předčila jsi vtipností scén moje očekávání :D :D :D Chudák tvůj táta :D :D :D Nějak více nemám co dodat, jen se směju :D :D A do Ruska bych po tvých článcích také chtěla... Ale asi v zimně, aby byla větší legrace :)

2 Pear Pear | E-mail | Web | 24. srpna 2017 v 18:23 | Reagovat

[1]: Jsem již na začátku slibovala, že poslední část bude stát za to. :-D Tak se směj. :D Nám moc do smíchu teda nebylo, ale teď už je. :D
A větší zima... :D
Tak teď máme zas článkový oddych bohužel. :D Ale mám plány, slibuji! :D

3 Doktorka se srdcem Doktorka se srdcem | E-mail | Web | 24. srpna 2017 v 18:49 | Reagovat

[1]: Ráno už je zima docela velká, to ti nestačí?? ;-)

Milá Hruštičko, zajímavé vyprávění. Jen v té situaci s autem bych tedy být nechtěla. :-)

4 Pear Pear | E-mail | Web | 24. srpna 2017 v 18:52 | Reagovat

[3]: Děkuji moc. ♥ Já tedy znovu už také ne. :D

5 Jana Jana | E-mail | Web | 24. srpna 2017 v 19:31 | Reagovat

[3]: ne ne, mně je porad hrozne horko... v noci sním o tom,ze se válím ve sněhu ... nebo v něm mám minimálně nohy ... trošku už mi hrabe no 😂😂😂

[2]: je mi jasné, že do smíchu tehdy nebylo.hlavně únava z cesty atd. Mne by chlap zabil,kdyby se mi tohle povedlo 😎

6 Pear Pear | E-mail | Web | 24. srpna 2017 v 19:38 | Reagovat

[5]: Tak je pravda, že s úsměvem nás máma zrovna nevítala no... :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama