Petrohradsko-moskevské putování - třetí část

5. srpna 2017 v 15:00 | Pear |  Zápisky z různých koutů Země
Následující den, tedy pátek sedmého července byl posledním dnem v Petrohradě, takže jsme se ráno nalodili do autobusu i s kufry. Naší první zastávkou byl Zaječí ostrov, kde se nachází historické jádro města - Petropavlovská pevnost. Ta byla založena v roce 1703 na pokyn cara Petra I. Velikého.


V pevnosti můžete nalézt nejrůznější expozice, ale pro nás byl hlavní zastávkou pravoslavný Petropavlovský chrám, kde na nás opět čekaly hordy turistů, ale také hlavně hrobky ruských panovníků (například Petr I. Veliký, Kateřina I., Kateřina II. či poslední car Mikuláš II. - má speciální místnost i pro uctění památky jeho rodiny). Chrám je uvnitř samozřejmě velmi honosně vyzdoben, mramorem a zlatem se jednoduše nijak nešetří.

Mimo jiné má i zajímavého stálého obyvatele v podobě zrzavobíločerné kočky, která se prý přímo tam narodila.

Zajímavostí také je, že chrám byl do roku 2012 (dle internetu) nejvyšší stavbou Petrohradu. Jeho výška je 122 metrů.
A jako v televizi nastává čas reklam, nám nastává čas pro další historku z ruské toalety! Pokud někoho už potřetí nudím či pobuřuji, nechť si vesele přeskočí o pár řádků níž.
V Petropavlovské pevnosti jsme narazili na placené toalety (cca dvacet rublů), které ovšem nebyly v žádné místnosti ani se nejednalo o verzi Toi Toi, ruští občané v tomto případě "zrecyklovali" jednu věc, kterou běžný člověk používá dost často. Už jsem Vás zděsila? Ne, ještě neprozradím. Zkuste ještě chvíli hádat. Jak jsem řekla, je to věc, kterou člověk používá a vidí často, musíte si ji také zaplatit, občas se v ní sedí, občas stojí, má čtyři kola. Tak co už víte? Ne, auto ne. Zkuste přidat pár písmenek. Ano! Čus bus autobus!
Ano, dva zaparkované autobusy sloužili jakožto stanice WC, kdy poblíž místa řidiče seděla "hajzl bába" s kasičkou, naproti visel papír a před vámi bylo několik kabinek, které moc soukromí neposkytovalo (navíc se člověk zase skoro nevešel, sednout se nedalo), zvláště když kolem vás procházela nějaká vyšší osoba. Na druhou stranu v zadní části autobusu bylo umyvadlo s fungující vodou a mýdlem, takže aspoň něco. Navíc, kdo může říct, že za střízliva ehm v autobuse, že? Ty, které mají vlastní WC, nepočítám…

Paní Ludmila po opuštění prostorů pevnosti rozhodla, že jsme velmi hodná skupina naslouchající výkladu a tak si zasloužíme v té zimě trošku tepla. Následující zastávka tedy proběhla v jednom obchodu se suvenýry, kde nás tedy nejen zkasírovali za nějaké ty upomínkové předměty, ale také zdarma poskytli další toalety, čaj a kávu. Paní Ludmila samozřejmě tu trochu tepla myslela symbolicky, takže celá skupina byla natěšená i na nějaký ten panáček vodky, který se ale nakonec nekonal, protože zrovna v těchto dnech probíhaly kontroly a obchod zřejmě nevlastnil nutnou licenci nebo netuším.
Posléze následovala zastávka, kterou si vyžádala převážně mužská část naší skupiny. Je ale pravda, že když se na scéně objevila ona otázka aneb "Chcete se zajet podívat na Auroru?", souhlasně jsme odpověděli všichni (a pokud někdo ne, tak ten asi radši zůstal potichu ve stínu).
Křižník Aurora - symbol bolševické revoluce, dříve v aktivní službě během rusko-japonské války, nyní zakotven na řece Něvě sloužící jako muzeum. Loď, která přišla Hrušce malá (HMS Belfast v Londýně je větší, takže se mi to nezdálo) a se kterou chtěl mít můj otec nespočet fotek. A co více k ní říct? Tak to netuším, protože zahlcování extra fakty z Wikipedie Vás nechci zatěžovat, už takhle je jich tu chvílemi dost.

Další zastávkou byl největší petrohradský chrám zasvěcený svatému Izáku. Toto místo má za sebou bohatou historii přestaveb, protože současná podoba chrámu je až jeho čtvrtou verzí. První dřevěná stavba vznikla na začátku osmnáctého století, ale později byla zničena povodněmi. Druhý pokus proběhl mezi lety 1717-1727, ale také se nesetkal s úspěchem, nebyl totiž brán v potaz "náročný" terén (= podzemní voda, přeci jen byl Petrohrad vybudován na vysoušených močálech) a tak se chrám začal různě naklánět a bortit. Pomyslnou poslední tečkou pak byl požár, po kterém byly zažehnány všechny naděje na rekonstrukci a chrám tak byl postupně rozebrán.

V roce 1768 se carevna Kateřina II. rozhodla pro třetí pokus a za architekta si vybrala Antonia Rinaldiho. Stavba započala na místě, kde se nachází i dnešní podoba chrámu, ale jak vám jistě došlo, ani ona nebyla nakonec tou finální. Rinaldi měl spousty dalších zakázek a navíc jeho návrhy sčítající přímo tuny mramoru, šly realizovat velmi pomalu. Po smrti Kateřiny II. a zároveň i Rinaldiho, stavba sice pokračovala, ale nový car Pavel I. přikázal využít zbývající mramor na stavbu svého nového zámku, jenž nese jméno Michajlovský. Isakijevský chrám tak měl být dostaven za pomoci obyčejných cihel. A podle toho to také nakonec dopadlo. Chrám se stal terčem posměchu pro svou škaredost.
Pavel I. ale vládl pouze pět let, než byl jeho život násilně ukončen a hned následující car Alexandr I. rozhodl o další přestavbě chrámu. Byla vyhlášena architektonická soutěž, kterou vyhrál francouzský architekt Auguste de Montferrand. Ten tomuto projektu přímo zasvětil život, stavba trvala od roku 1816 do roku 1858, tedy téměř čtyřicet let.
A právě tuto poslední verzi si mohou prohlížet současní turisté, mezi které patřila i naše skupina.

V mezičase, než paní Ludmila vyzvedla lístky, jsme se mohli pokochat portikem s osmi mohutnými sloupy, jejichž instalaci jsme později shlédli na videu. Víte, nejsem pobožný člověk (tedy pokud zrovna nemám pocit, že padá letadlo) a návštěvy náboženských budov mě tedy po této stránce nechávají chladnou, ráda se však podívám na výzdobu a vše kolem (přeci jen jsou to jisté architektonické skvosty), ale pokaždé mě napadá, co všechno se mohlo za peníze, které na vytvoření toho všeho padly, udělat někde jinde. Tento pocit jsem měla zatím všude, ale byl to právě chrám svatého Izáka, kde jsem na to myslela doslova během každého kroku. Jen na pozlacení venkovní kupole bylo použito sto kilogramů čistého zlata a v interiéru je zlata užito také dost spolu s nejrůznějšími druhy hornin (asi nejlepší slovo, protože jde o drahé kameny = lapis lazuli, minerály = malachit či vyvřelou horninu v podobě červené finské žuly) použitými nejčastěji na sloupy. Navíc vše je umocněné výmalbou (nechybí samozřejmě typické ikony) a i obrovskými mozaikami. Tuhle otázku, ale nechám na každém z Vás.

Posléze jsme se s tátou vydali hledat nějaké jídlo k obědu (kvůli času to nakonec vyhrály tousty snězené v nedalekém parčíku za přítomnosti asi čtyř fotografujících se párů novomanželů), protože nás posléze čekala delší cesta do města Puškin.
Upřímně se přiznávám, že mi tento název absolutně nic neříkal, protože znám spíše starší verzi pojmenování, což je tzv. Carskoje Selo. A taky se přiznám, že si nejsem absolutně jistá, jak co správně pojmenovat, protože se používají názvy oba dva, kdy najdete buďto variantu Carskoje Selo (dnes Puškin) nebo komplex Carskoje Selo. Nerada bych do této problematiky jakkoli zabředla, takže radši jdeme dál.
Ať už tak či onak, jednalo se dříve o letní sídlo ruských carů, které nechala vybudovat Kateřina I. na pozemcích, které získala darem od Petra I. Můžeme zde kupříkladu najít honosný Kateřinský palác (několikrát přestavěn), "novější" Alexandrovský palác či obrovské parky.
Naše skupina se vydala na prohlídku prvního zmiňovaného paláce, který je neodmyslitelně spojen jak s Kateřinou I., tak později i s Kateřinou II., která měla zálibu v neoklasicistickém stylu (můžeme ho tedy také vidět v praxi). Než jsme však vstoupili do jeho prostor, museli jsme notnou chvíli čekat venku na mrazu. Uvnitř totiž byla ještě jiná skupina, která zaplnila prostor a my tak společně ještě s jednou čínskou skupinou před námi museli počkat. Navíc bylo vtipné, že jsme tam tak v poklidu čekali a zničehonic se na schody aneb právě ke zmíněné čínské skupině začal "rvát" další Číňan, který se ale tvářil velmi zmateně. Po chvíli se zničehonic přiřítila zřejmě vedoucí druhé čínské skupiny, která právě onoho muže hledala. Zaposlouchali jsme se do jejich rozhovoru (tak samozřejmě jsme jim nerozuměli ale tak) a nejvíc nás upoutala něco, co znělo jako činčila. Číňana jsme tedy pomyslně překřtili na činčilu a trochu nechápu, že mu nebylo divné, že nikoho z oné skupiny, kam se připletl, nezná…

Nakonec přišla řada i na naši skupinu, opět jsme odložili bundy a vydali se vstříc originálům a kopiím. Jak to myslím? Jednoduše, během druhé světové války byly bohužel prostory značně vypleněny včetně asi nejznámější místnosti tzv. Jantarové komnaty (ta tedy vypleněna nebyla, tu radši vzali celou).
První místnosti, které jsme viděli, proto vypadaly, jako že tam vůbec nepatří, nebyly ještě zrekonstruované. Zbylé byly tedy zrekonstruované a různě doplněny obrazy například z Ermitáže a nábytkem z různých zdrojů. Samozřejmě, že se našly i kousky původní, něco se zachránit díkybohu podařilo. Vzpomínám si, že se kupříkladu jedná o "portrétovou místnost", kde jsou stěny tvořené pouze portréty lidí (často ze služebnictva). Tváře se opakují, ale pokaždé jsou jinak naaranžované (jiná póza, oblečení). Také se dochovala "tapetová látka" v jednom z pokojů, kdy si paní Ludmila dovolila vyslovit domněnku, že se asi Němcům barevně nelíbila.

Součástí naší prohlídky byla i Jantarová komnata, tedy opět její kopie, protože originál byl za války odvezen a ztracen. Zajímalo by mě, zda se ještě někdy v budoucnu objeví. Každopádně na originální kus bylo spotřebováno více jak šest tun jantaru a jednalo se o dar od pruského krále Fridricha Viléma pro cara Petra I. Velikého. Aktuální podoba byla tvořena od roku 1976 a byla slavnostně zpřístupněna v roce 2003. V jejích prostorách se nesmí fotit (přeci jen by pak nikdo nekupoval brožurky), ale mého tatínka ani to nezastavilo a tak vám přináším pár exkluzivních tajných záběrů z našeho rodinného archivu. A než se kdokoli pobouří, tak brožurku jsme si následně koupili taky a to jak k samotné Jantarové komnatě tak i Carskému Selu. Já navíc ještě i o rodině posledního ruského cara Mikuláše II., protože mě jejich příběh fascinuje a to nejen jejich konec, naopak i jejich život (dle dopisů cara se mi jeví jako "moderní" rodina na tehdejší poměry). Přeci jen Rasputin je také velmi známé jméno. A taky pravda, že v dětství byl mým oblíbeným animákem muzikálový počin Anastázie, takže tam to asi začalo. Navíc jsem si tak touto koupí na sebe ušila bič neb jsem si zakoupila ruskou verzi, takže budu mít na čem trénovat.

Po ukončení prohlídky jsme se probojovali skrze obchody a davy k šatně, a protože byl čas, skončili jsme na malé pochutině do žaludku v místní kavárně. Posléze jsme se vydali skrze park k našemu autobusu, což byla asi půl kilometrová příjemná procházka.

Do Petrohradu jsme se vrátili přibližně kolem půl sedmé a náš autobus zaparkoval na náměstí Umění, kde v sedm hodin začínala další fakultativní aktivita, které jsme opět byli s tátou součástí. Nejdřív jsme však ještě vyřešili večeři v nedaleké italské restauraci, kde jsme oba dva vsadili na námi prověřené klasiky aneb hovězí carpaccio a spaghetti carbonara. K tomu nám hrálo pár písní z mého milovaného muzikálu The Phantom of the Opera, prostě dokonalost.
V půl osmé jsme se sešli se zbytkem naší fakultativní party a vydali jsme se směr Petrohradské státní divadlo muzikálové komedie (Palace theatre). Ano, naší poslední zastávkou bylo divadelní představení a to konkrétně balet. A na co jiného jít než na jednu z největších světových klasik - Labutí jezero.
Uznávám, že jsem se trochu bála, protože jsem sice divadelní nadšenec, ale na baletu jsem ještě v životě nebyla. Do divadla jsem ale šla s tím, že kdo zase může říct, že byl v Rusku na baletu…

A jak to dopadlo? Unudila jsem se k smrti nebo ne? Jednoznačně ani náhodou! Bylo to neskutečně překrásné, úžasně odtančené, krásné kostýmy a byla jsem překvapena kolik známých melodií z tohoto Čajkovského díla znám. Táta měl zase pocit, že část hudby zní v Mrazíkovi a čekal tak, kdy přijde Nastěnka. Došlo to nakonec tak daleko, že jsme po návratu v Mrazíkovi hledali, ale tatínkovu zřejmě tedy vysněnou scénu jsme bohužel nenašli. Ale zpátky k mé mini recenzi.
Byla jsem naprosto vtažena do děje (až tedy na chvíle, kdy za mnou chrochtal jeden divák, buďto měl dýchací problémy nebo nemohl najít kapesník) a představení celkově neskutečně rychle uběhlo. Odcházela jsem s pocitem naplnění a úsměvem na tváři, navíc když to tak hezky dopadlo (Labutí jezero má totiž nejrůznější varianty konců). A taky s názorem, že to pro mě bylo daleko lepší než klasická opera (a taky, že teoreticky můžu účinkovat v baletu, konkrétně tedy v Labutím jezeře určitě, královna se párkrát prošla, pak seděla, ale nijak netancovala…).
Představení skončilo krátce po desáté hodině a my se opět na náměstí připojili ke zbytku naší skupiny. Naší úplně závěrečnou destinací se stalo nádraží trefně pojmenované Moskevské. Než vám však povím, co bylo dále, ráda bych ještě vypíchla jednu věc typickou pro Petrohrad.
Přejezd na nádraží probíhal po zmíněné desáté hodině, ale venku byla stále modrá obloha protknutá červánky. Ač dle Wikipedie trvá období tzv. Bílých nocí od konce května do poloviny června, tak se nic samozřejmě neděje přesně a hlavně vše postupně odchází. Proto jsme i my během našeho pobytu mohli zažít aspoň malý kousek této Bílé noci. Cestou na nádraží bylo vidět, jak se ruch města tomu všemu přizpůsobuje, protože ani v půl jedenácté večer neměli některé obchody zavřeno a všude stále byly davy lidí.

K Petrohradu patří ještě jedna věc probíhající cca od dubna do září a to zvedání mostů. Bohužel na to jsme se podívat nešli, protože se první mosty začínají otevírat kolem jedné ráno a vzhledem k výše popsaným zážitkům jsme byli rádi za každou možnost odpočinku. A tak třeba někdy v budoucnu…

A hurá zpátky na vokzal. U vchodu jsme prošli nezbytnou bezpečnostní prohlídkou a následně čekali, než vypíší, na jaký perón přijíždí náš vlak. Jednalo se nakonec o levou čtyřku, kam jsme se tedy přesunuli a mohli pozorovat přijíždějící vlak. Zároveň šlo o poslední rozloučení s naší paní průvodkyní Ludmilou, protože ta samozřejmě zůstávala ve svém městě. Nemohla jsem si pomoct a vyprovokovala jsem menší aplaus, protože po celou dobu byla přímo skvělou společnicí, a i když se nás snažila utišit, ať neblázníme, tak aplaus stejně ještě krátkou chvíli pokračoval.

Krátce po jedenácté hodině večer jsme se nalodili (nebo navlakovali?) do vlaku Grand Express s odjezdem ve 23:44 směr Moskva. V ceně zájezdu byla druhá třída, kdy šlo o kupé se čtyřmi lůžky, ale šlo si doplatit třídu první. My jsme tak učinili a tak nás mělo čekat kupé pouze pro dva. Překvapením ale bylo, že jsme se nakonec zabydleli ještě o třídu výš, takže nás kromě dvou lůžek čekalo i vlastní sociální zařízení se sprchou a toaletou. A jak to bylo možné? Díky pánovi od společnosti, se kterou se právě tyto pobyty odehrávají, mělo totiž jít o příjemné překvapení pro nás jakožto "věrné zákazníky" a já mu touto cestou chci moc poděkovat, protože to bylo jednoduše skvělé.
Jen co jsme se v kupé uvelebili, měli jsme rovnou dvě návštěvy. První byl náš průvodce s otázkou, zda je všechno v pořádku a s povzdechnutím, že na něj vyšlo kupé s třemi Číňany. Druhou návštěvou pak byl stevard, který chtěl vědět náš výběr jídla ke snídani. Mohli jsme si vybrat z pěti hlavních jídel (sendviče, vajíčka na dva různé způsoby, ovesná kaše, tvarohový zapékaný nákyp), dvou dezertů (čokoládový fondán nebo "loupáček" z listového těsta s jablkem a zmrzlinou), tří nápojů (káva, čaj, džus) a tří mléčných produktů (tvaroh, mléko, jogurt). Jednoduše luxus. Takhle velkou snídani jsem neměla ani nepamatuji.

Mezitím se vlak rozjel a my se tak rychle zašli osprchovat, abychom mohli zalézt, co nejdřív do postelí, protože byla půlnoc a budíček se konal kolem sedmé.

***

Pokračování vyjde 12. srpna.

↓↓↓

Děkuji za přečtení. :)
Navštivte mou FB stránku či Instagram.Mrkající
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Eliss Eliss | Web | 5. srpna 2017 v 15:56 | Reagovat

Nejvíce se mi líbí výzdoba chrámu 8-O

2 Pear Pear | E-mail | Web | 5. srpna 2017 v 17:13 | Reagovat

[1]: Určitě, celkově mají výzdoby všude neskutečně  nádherné. Akorát člověka občas  napadne i využití financí jinde. ;-)  :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama