Podeváté do Londýna aneb první samostatná cesta - třetí část

7. října 2017 v 15:00 | Pear |  Zápisky z různých koutů Země
V hotelu jsem si zaplatila snídaně, které jsou asi v Londýně prostě všude stejné, takže toust či bulka s máslem/marmeládou, případně dvoje kompotované ovoce, k tomu čaj, káva, voda a jablečný/pomerančový džus. Vyloženě to tam odsýpalo jako na běžeckém páse, protože byly tuším tři stejné linie, kam se člověk zařadil a postupně si jídlo nandal.

Po snídani jsem vyrazila na svou zastávku metra a nechala se svézt na stanici South Kensington. Tahle stanice se nachází nedaleko Přírodopisného muzea, Victoria a Albert muzea, Kensingtonského paláce (trošku dál) a taky hlavně Royal Albert Hall, kam jsem měla namířeno. Nic Vám tento název neříká? A přitom je možné, že jste její interiér viděli, akorát o tom nevíte. Takže o co jde?
Royal Albert Hall je vlastně taková naše O2 aréna, akorát v červeném plyši. Je to místo, kde chce vystoupit asi každý umělec, co ve světě něco znamená a pravidelně se tady pořádají nejrůznější významné akce jako je například předávání divadelních cen Olivier Awards.
V Royal Albert Hall není nic nemožné a tak se zde nepořádají jen akce hudební, ale také sportovní zahrnující box či tenis a dále se třeba pořádají cirkusová představení (velmi oblíbené je samozřejmě Cirque du Soleil).
Celkově je to úchvatná budova a samozřejmě Vám k ní ještě pár věcí řeknu, ale nejdřív, jak jsem na ní vlastně přišla.
Tak trochu to souvisí se zážitkem z minulého večera, kdy právě muzikál The Phantom of the Opera oslavil speciálním představením v RAH své pětadvacáté výročí na scéně. Psal se rok 2011 a ze mě se akorát stával fanoušek tohoto muzikálu, který jsem pak za rok měla možnost poprvé vidět. Jenže než se tomu tak stalo, tak jsem doslova "ujížděla" na záznamu z tohoto výročí a to mi nějak tak zůstalo dodnes. Proto když se v roce 2014 hledalo nějaké místo, co poslední den před odletem navštívit, navrhla jsem právě Royal Albert Hall. Tenkrát jsme se bohužel podívali jen do kavárny a pokladny, protože lístky na prohlídky byly pro daný čas vyprodané a další čas už nám nevyhovoval. Proto jsem se rozhodla splnit si sen dodatečně a zamířila si to při své osamělé cestě právě tam.

U stanice South Kensington je výhoda, že jsou si lidé vědomi toho, že tam přijde hodně turistů a tak máte všechny trasy na všechna místa vyznačené. Dobrý nápad je i dlouhý tunel, jakožto jakýsi obrovitánský podchod, na jehož úplný konec jsem došla poprvé (vždycky jsme vylézali dřív a při poslední návštěvě RAH jsme tudy nešli).

Po krátké cestě jsem dorazila na místo a to dokonce s půlhodinovým předstihem (měla jsem prohlídku od deseti hodin). Půlhodina, ale utekla rychle a tak jsem se za chvíli připojila k naší malé skupince tvořené zástupci tuším z Japonska, Německa, Jihoafrické republiky a snad Itálie (nejsem si úplně jistá). Vedl nás postarší pán, typický anglický gentleman, jehož výklad mě doslova nadchl.
Začali jsme v přízemí, kde jsme si prohlédli několik zarámovaných fotografií (ty jsou rozvěšené na každém patře) z různých akcí jako byl například koncert Adele, premiéra bondovky Skyfall nebo promítání filmu Pán prstenů - Společenstvo prstenu v doprovodu živého orchestru.

Právě v tomhle momentu mě pán překvapil tím, že se zde pořádají i sportovní akce, protože to jsem předtím absolutně netušila. Některé jsem Vám již vyjmenovala, ale jeden fakt ještě pro zajímavost přidám. V prostorách RAH se konal první turnaj v sumó konaný mimo Japonsko…
Postupně jsme se přesunuli do bývalé královské vstupní haly, kde visí dva obrovské portréty a to jeden s princem Albertem a druhý s jeho manželkou britskou královnou Viktorií. Dobré je také zmínit, proč jde o bývalý vstup. Je to opravdu velká hala, která je ale také snadno přístupná a viditelná, kvůli bezpečnosti tak byl královský vstup přesunut, ale o tom ještě za chvíli.

Během léta se v RAH koná osmitýdenní festival BBC Proms, což je převážně série koncertů klasické hudby, ale samozřejmě se najdou i výjimky. Často se tak během léta stává, že prohlídky naráží na zkoušející umělce, jako tomu bylo i v našem případě, kdy šlo o jakési premiérové dílo, takže jsme slyšeli alespoň malou část v předpremiéře. A zrovna nešlo o tu vyloženou klasiku…
Bohužel, když někdo v hlavním sále zkouší, nesmí návštěvníci fotit. Je to sice velká škoda, protože by si člověk rád zaznamenal krásu hlavního sálu, ale na druhou stranu to mělo své kouzlo, protože jsme měli šanci sedět v lóži a vychutnat si (i když jen krátký) kousek hudby v téhle proslulé budově. To se každému nepoštěstí…



Z lóží jsme se přesunuli do nového vstupu pro členy královské rodiny, což je přesný opak toho původního, z obrovského se stalo naprosto malinkaté, ale o to krásnější.
Malé schodiště se zábradlím, které zdobí velká zlatá A odkazující na Alberta, červený koberec a krásný křišťálový lustříček. Také tu můžete vidět červené židle, na niž pokud se nepletu, sedává královský doprovod. Samotní členové královské rodiny mají oddělenou místnost, kterou zdobí portréty britských panovníků.

Právě v této místnosti jsme se také dozvěděli, jak funguje systém lóží. Dříve bylo možné si lóži koupit, v dnešní době dá se říct za pakatel, ale samozřejmě v dřívějších dobách šlo o nehoráznou sumu peněz. Kdo ale měl štěstí a lóži získal, získal tak majetek, jaký se dědí po generace. Proto se jen velmi zřídka stává, že je lóže na prodej, ale zrovna nedávno se tomu opravdu tak stalo a dočetla jsem se, že cena byla kolem dvou a půl milionu liber. Pokud to vynásobíme třiceti, dostáváme se na cenu 75 milionů korun…
Majitelé lóží získávají zdarma lístky na 60% představení, kdy snad královna ale získává vstupenky kompletně na všechny. Ostatně právě s královnou je spojený další fakt a to ten, že své lístky často nechává rozdávat mezi zaměstnance Buckinghamského paláce.

Z královského "pokoje" se kolem královské lóže (směli jsme pouze nahlédnout) přesouváme dál a cestou míjíme i lóži označenou jménem Earl Spencer. Uhádne někdo, proč ho zmiňuji? Ano, i on je spojen s královskou rodinou. Jedná se o bratra princezny Diany.

Mluvila jsem o všem možném, jen o historii ne a tak malá lekcička. V roce 1851 byla v Hyde Parku pořádaná Světová výstava, pro jejíž účely byl postaven tzv. Crystal Palace (stál zde pouze šest měsíců po dobu zmíněné výstavy a později byl přesunut, bohužel jeho sláva upadala a dva požáry mu také moc nepomohly). Výnosy z výstavy byly obrovské a tak se princ Albert rozhodl investovat a zakoupil pozemky, kde chtěl vytvořit sérii specializovaných staveb pro veřejnost. Plány šly pomalu a mezitím Albert v roce 1861 bohužel zemřel, jeho manželka, královna Viktorie se ale nevzdala a po navýšení finančních prostředků se konečně mohlo v roce 1867 začít stavět. Vznikla tak série budov, do které se právě řadí Royal Albert Hall, Přírodopisné muzeum, Victoria a Albert muzeum, Royal College of Music a další.
Budova Royal Albert Hall byla vytvořena dle návrhu Francise Fowkeho a Henryho Young Darracott Scotta, kteří se inspirovali starověkými amfiteátry a proto má budova kruhový půdorys. Uprostřed je samozřejmě největší sál, ale můžeme zde najít i menší sály a místnosti. Kupříkladu jsme navštívili část, kde se nachází kavárna a kde mohou vystupovat studenti z místní školy nebo sál s barem pro společenské akce, kde je umístěno červené piano z turné Eltona Johna.


Naší poslední zastávkou pak byl opět hlavní sál, ale tentokrát z toho nejvyššího možného místa, kde se nacházejí nejlevnější "místa". Místa v uvozovkách, protože jde spíš o místa na stání a jsou prý velmi oblíbená zvláště při rockových koncertech. Celkově navyšují kapacitu haly, kam se vejde až osm tisíc návštěvníků, což je ale naprostý extrém, takže běžnější číslo je kolem pěti tisíc. Záleží i na aktuálním rozestavění hlavního sálu, kdy se akce může konat pouze uprostřed (a taky záleží, protože se tam dají rozestavět stoly), v části lóží a tak podobně.
Z výšky jsme si také mohli prohlédnout dvě naprosté dominanty hlavního sálu a to největší varhany Velké Británie a houby. Ano, nepřepsala jsem se - houby. Aspoň tak se přezdívá obrovským sklolaminátovým rozptylovým diskům, které na strop přibyly v roce 1969 a řeší problémy s akustikou.
Na pódiu se stále zkoušelo a tak jsme mohli akustiku vyzkoušet na vlastní uši, ať jste v lóžích nebo u stropu, slyšíte všude velmi dobře.

Posléze nám nezbylo nic jiného než z výšin opět sešplhat zpět na zem, kde jsme ještě získali informaci o podzemním zázemí RAH. Tam je místo až pro tisíc účinkujících a pokud je zde nějaká akce spojená s podáváním jídla, tak RAH má i své vlastní gastronomické zázemí.
Následně nezbývalo nic jiného než se s naším milým průvodcem rozloučit a byli jsme opět vypuštěni do prostor, kde naše prohlídka i začala. Tam jsme si ještě mohli prohlédnout ohromnou koláž nejrůznějších umělců, co v RAH vystoupili, kterou vytvořil sir Peter Blake. Zapátrala jsem a objevila i své oblíbence jako je právě ústřední dvojice z Fantoma, Sarah Brightman, Brian May či Slash.

Posléze jsem prostory RAH opustila a vydala se směr Hyde Park nebo spíše směr Kensingtonské zahrady (občas bývají považovány za součást Hyde Parku). Z dálky jsem omrkla Albertův památník a pomalu si to štrádovala ke Kensingtonskému paláci.
Cestou mě chytila další nostalgie, aneb tady jsme šli s rodiči a já vím, kam mám jít a nepotřebuju mapu. Pozorovala jsem tak cestou lidi a přemýšlela o nesmrtelnosti chrousta.
Na britských parcích mě vždycky něco fascinovalo a asi to je to, jak se uprostřed města (libovolně velkého) dá jednoduše nalézt klid. Stromy tlumí okolní dopravu a vy máte pocit, že jste se přesunuli někam naprosto jinam.
Každopádně jsem dorazila ke Kensingtonskému paláci, jehož interiéry jsem již viděla dvakrát. Jediné, co mě tak mohlo zaujmout, byla nová výstava Diana: Her fashion story, která ten den bohužel začínala až od jedné hodiny. Já se ke Kensingtonu dostala o hodinu a půl dřív a upřímně ani jsem nijak neměla v plánu výstavu navštívit, ale tak jsem se třeba bývala mohla jít podívat, že.
Do Kensingtonu jsem šla z naprosto jiného a pro některé z Vás asi i docela hloupoučkého důvodu. Jak jsem zmínila, šlo o mou třetí návštěvu tohoto místa a právě při té úplně první si máma v místním obchůdku koupila krásné ubrousky na stůl s vyraženým vzorem v barvě champagne. Střeží si je jako oko v hlavě a tak je člověk vidí opravdu jen při slavnostních příležitostech. Při druhé návštěvě je bohužel už v nabídce neměli, ale člověk nikdy neví a tak jsem se rozhodla pokusit štěstí (navíc když už jsem byla v okolí, tak proč ne).
Štěstí si ale evidentně vzalo dovolenou a tak ubrousky samozřejmě v nabídce nebyly, i když jsem to už dopředu tušila, protože na internetovém shopu taky k nalezení nebyly, ale tak člověk může doufat.
Z obchodu jsem si nakonec odnesla alespoň katalog k výše zmíněné výstavě, protože nemůžeme s mámou popřít, že máme všeobecně královskou rodinu rády, a když se k tomu přidá oblečení, je to ideál. Takhle jsme kupříkladu navštívili v roce 2016 Buckinghamský palác, kde probíhala výstava oblečení z královnina šatníku nazvaná Fashioning a Reign - 90 years of style from the Queen's wardrobe. Jedním slovem nádhera.
Stejně tak se nám líbila i malá výstava v Kensingtonu, která obsahovala šaty Diany, ale samozřejmě nebyla tak rozsáhlá jako ta aktuální, která je uváděná jakožto novinka.

Z paláce jsem se příjemnou procházkou dostala na severní stranu zahrad (parku), kde jsem zaplula pod zem a to konkrétně do stanice metra Queensway, která leží na červené Central lince. Odtud jsem jela na stanici Oxford Circus, kde jsem přestoupila na hnědou linku Bakerloo, která mě, ano správně, dovezla na stanici Baker street.
Právě do stejnojmenné ulice jsem zamířila, ale tentokrát výjimečně ne do domu ani obchodu Sherlocka Holmese (po několika pokusech to už v roce 2016 konečně vyšlo). Každopádně tam byla jako již tradičně obrovská fronta a pro mé překvapení i spousta zábran, protože skoro celá ulice podléhá stavebním pracím (tuším, že měnili nějaké trubky). Vás ale asi spíše zajímá, proč jsem vůbec do Baker street šla, že? Nebojte, povím Vám to, jen jako tradičně takovou menší oklikou.
To, že jsem fanynkou skupiny Queen asi není třeba nijak zvláště zdůrazňovat, ale přeci jen radši zmíním pro případné nové čtenáře. Zároveň jsem také fanynkou Guns N' Roses, což se taky už párkrát vyčíst dalo. Nebudeme chodit kolem horké kaše a rovnou se přiznám, že jsem ten typ fanouška, který si klidně pořídí i nějaké to tričko k oné skupině, zvlášť když je opravdu nositelné a hezké. A tak se nějak tak stalo, že mi moje půlroční láska ke Guns N' Roses obsadila trička dvě, zatímco má dlouholetá ke Queenům ani jedno. Finálním impulsem nakonec bylo to, že prvního listopadu mířím na "jejich" koncert (samozřejmě v uvozovkách, Freddie je Freddie) a tak to chce nahodit "oblek" (ano, narážka na seriál Jak jsem poznal vaši matku).
Začala jsem tedy nějaké to hezké triko hledat a náhodou mi na mysli vyvstal jeden londýnský obchod, o jehož existenci vím už delší dobu, ale zatím nebyl nějak nikdy čas se tam zajít podívat (dobře, nechtěla jsem s tím spíše rodiče otravovat).
Vyhledala jsem si jejich webové stránky a tam bylo! Úžasné modré tričko s nápisem Queen a čtyřmi podobiznami a to celé na pozadí Union Jack (vlajka Spojeného království Velké Británie a Severního Irska). Jednoduše bylo rozhodnuto.
A jak jste asi správně uhodli, onen obchod s názvem It's Only Rock 'n' Roll (odhaduji, že název vychází ze stejnojmenné písně a alba The Rolling Stones) se nachází na Baker street. Právě tam tedy vedly mé kroky a kde tričko skutečně měli a tak je Vám asi jasné, že už mi leží natěšené v šuplíku.

Byl čas oběda a tak jsem se rozhodla pro velmi rychlé řešení, za které mě možná někteří zastánci zdravé výživy odsoudí, ale hřešit se musí. Ano, správně, šla jsem do "Mekáče". Nemá asi moc cenu tuto kulturní návštěvu rozebírat do detailu a tak se přesouváme ze stanice Baker street do stanice Piccadilly Circus.
Tam jsem si to zamířila do stejnojmenné ulice, kde se nachází ráj. Ano, čtete správně. Ráj, nebe, prostě jedno z mých nejoblíbenějších míst v Londýně - knihkupectví Waterstones. Miluji každou jejich pobočku, ale právě tato aneb pět poschodí + mezanine (mezipatro) a přízemí, je zatím tou nejlepší, kterou jsem doposud navštívila.

Oběhla jsem jen dvě patra, nabrala pár maličkostí a v přízemí si vyzvedla dvě předem objednané knížky. Právě jednu z nich bych Vám velmi ráda doporučila (druhou asi ne, jde o biografii). Jmenuje se All That She Can See a jedná se o druhý román Carrie Hope Fletcher, což je muzikálová zpěvačka (viděla jsem ji jako Eponine v Bídnících), youtuberka (kanál ItsWayPastMyBedTime) a tedy i spisovatelka. Zatím má na kontě knihy tři plus jednu krátkou novelu, jakožto drobné pokračování k jedné z knih. Její prvotinou je All I Know Now, což je kniha, kterou by si měl asi přečíst každý dospívající člověk. Vzpomíná v ní na své vlastní dospívání, rozebírá ho a uvažuje nad ním. A to v různých oblastech. Opravdu nádherná kniha k zamyšlení.
Další dvě pak jsou romány s naprosto neuvěřitelnými příběhy (nechci spoilerovat), nad kterými doteď kroutím hlavou. Aktuálně snad tvoří další, tak se neskutečně těším. Navíc poslední dvě knihy byly vydané kolem mého svátku (14. července), takže je to pro mě i takový malý dárek.
Každopádně rozhodně doporučuji, zvláště pokud hledáte originální příběh napsaný tak, že se čte jedním dechem (naprosto minimální problém se slovy). A sice se říká, nesuď knihu podle obalu, ale krásné přebaly těchto knih už samy o sobě prozrazují, že stojí za to. A já nemůžu nic víc než to potvrdit…
Z knihkupectví jsem se rozhodla jet zpátky na hotel, protože po předchozí probděné noci toho už mě člověk kapku dost.
Připomněla jsem Vám tím něco? Áno, ještě jste se nedočetli o honbě za špunty do uší. Tak právě nastala ta chvíle…
Z knihkupectví jsem si to štrádovala zpátky na samotné Piccadilly přemýšlející, kde je asi nejbližší Boots nebo jiné místo, kde by se daly koupit. Napadlo mě, že na Oxford street prodejna Boots je a už jsem začala vymýšlet, jak se k ní dostat, když mi do oka padla obrovská reklama právě na Boots. Pomyslela jsem si něco ve smyslu, fajn, reklamu máte, ale prodejna nikde. Asi po dvou vteřinách jsem se ale zarazila a vzpomněla si, že přímo pod touto reklamou a za tunou lešení prodejna ale opravdu je. Tak kdo si to má taky pamatovat, že…
Boots je vlastně taková směska drogérie, lékárny a supermarketu a proto je občas orientace trošku složitější. Nakonec se mi ale povedlo různé druhy špuntů najít a jedny si i vybrat (v Cambridge mě zachránili s náplastmi na puchýře, tady zase s obyčejnými špunty, měla bych být těmto prodejnám hodně vděčná). Než jsem se ale odebrala k pokladně navštívila jsem i část s jídlem, kde jsem si koupila malý dortík Red Velvet, dva jogurty a džus. Vše vyjmenované až na ten jeden jogurt mi mělo posloužit jako večeře, protože jsem byla upřímně nějaká přeplněná a musím uznat, že to bylo skvělé a tak akorát řešení.

A tak jsme se pomalu přesunuli zpátky do mého hotelového pokoje, kde jsem nejen povečeřela, ale taky třeba nadepsala pohledy.
Na úplný závěr onoho dne jsem si nechala pobyt v horké vaně aneb první bomba dostala prostor, aby ukázala, co umí. Konkrétně se jednalo o bombu s názvem Metamorphosis. A že to tedy byla metamorfóza!

Bohužel jsem se do vany dostala celkem pozdě kolem jedenácté, takže jsem to nijak nechtěla přehánět a užila si tak jen asi půlhodinové rozmočení. Rozhodně ale stálo za to.
Po koupeli jsem nasadila špunty a vydala se vstříc spánku, který byl tentokrát přerušen jen jednou, když mi jeden ze špuntů vypadl a kolem zrovna jak na potvoru jela opět sanitka…

Pokračování již brzy! ;)


↓↓↓

Děkuji za přečtení. :)
Navštivte mou FB stránku či Instagram.Mrkající

 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Jana Jana | E-mail | Web | 8. října 2017 v 23:25 | Reagovat

Joooo, ten den mi přišla na Instagramu ta provokativní fotka... na jednu stranu mne dojala a na stranu druhou vzbudila neskutečnou závist 😂😂😂 zaujalo mne tvé vnímání parků... čovece, mně tohle ve městě nikdy nebralo. Nedokážu to asi ocenit nebo docenit. Nevím. Je fakt, že jsem tak chodila do parku běhat a s dětmi. Ale asi jsem deformovana horory,ze mi parky ve městě nesedí.

2 Pear Pear | E-mail | Web | 9. října 2017 v 10:09 | Reagovat

[1]: Tak ono upřímně, když se přiznám, tak v parcích u nás jsem to nikdy tak nějak moc nepocítila. Nevím, asi je neumíme projektovat. :D V tom Londýně mi to prostě přijde jiné, že mě to donutí i zamyslet se. :D Celkově jsem v Londýně moc přemýšlela, ale hlavní bylo, že to bylo nad "kravinkami" a nemusela jsem nic řešit. :D

3 Leník Leník | Web | 12. října 2017 v 19:29 | Reagovat

Také mám moc ráda královskou rodinu.
Někdy bych se chtěla do Londýna podívat.
Samozřejmě bych chtěla navštívit Kensingtonský palác, Camridge apod. :) (naživo vidět královskou rodinu :D :D :D - jooo, to se mi nikdy nesplní)
Nedávno jsem si objednala knížku o Dianě. Kniha je psána česky i anglicky, tak se na ni těším :)

4 Pear Pear | E-mail | Web | 12. října 2017 v 20:16 | Reagovat

[3]: Tak dnes se tento komentář vyloženě hodí, protože po dvou měsících konečně mým rodičům dorazil pohled právě s Kate a Williamem s dětmi. :D
Přeju, ať se zadaří. ;) :D
Nikdy neříkej nikdy!
Tak snad brzy dojde, já zatím o ní vyloženě nic nečetla, pouze viděla dokumenty. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama