Můj příběh s Queen - část třetí aneb druhá polovina koncertu 2017 + závěr

25. listopadu 2017 v 15:00 | Pear |  Ostatní zápisky
Tak jsem se vysmrkala a můžeme jít dál. Jako další věcí, co Brian udělal, bylo natočení videa celého sálu. Stejnou věc provedl i na minulém koncertě, ale tentokrát byla kamera už značně vylepšená a měla širší záběr. Na minulém videu jsem neměla šanci se najít, tak uvidíme letos. (pozn. bohužel ještě stále nebylo video z Prahy zveřejněno)


Posléze se na scéně objevil opět Adam (v novém outfitu), který jakoby zareagoval na to, že Brian u sebe neměl žádnou kytaru a přinesl mu tak jeho Red Special (pro zajímavost jde o kytaru, kterou vlastnoručně Brian sestavil se svým otcem = samozřejmě, ale netvrdím, že na koncertu byla ta původní, avšak dle internetu ji stále používá).
Adam poté začal debatovat nad láskou, a zda ho má někdo vůbec rád, což byl nejen signál pro potlesk, ale také narážka na následující song - Somebody To Love. Ten byl nejdříve zpíván pouze s onou kytarou a až na to pořádné rozjetí přiběhl ze zákulisí Roger Taylor k připraveným bicím ve přední části pódia, kde se pohyboval i Adam s Brianem. Na závěr písně Adam předvedl, do jakých výšin dokáže svůj hlas dostat…

A když už jsme byli u té lásky, přišla na řadu i Crazy Little Thing Called Love, po níž se dostavila odpočinková chvilka jak pro Adama, tak Briana, protože se "slova" ujal Roger a to v podobě tzv. Drum battle, kdy spolu hudebně bojovali přední bicí ovládané Rogerem a ty zadní na hlavním pódiu, které si vzal do parády Tyler Warren (aspoň tedy dle programu). Díky zapojení člena z doprovodu kapely měl Roger příležitost nám všechny představit, resp. právě Tylera a pak Neila Fairclougha (basa) a Spikea Edneyho (keyboard).

Právě Neil pak začal hrát úvod k písni Under Pressure, kterou přišel zazpívat opět převlečený Adam a to v podobě duetu s Rogerem.

Osazenstvo se posléze vrátilo zpět na hlavní pódium a začaly tóny, které jsou mi až moc známé a které hlavně vyvolaly vzpomínkovou chvilku na maturák (a tedy i slzičky) - I Want To Break Free. A co bylo během této písně nejlepší? Tak to jednoznačně byla disco koule, která za Brianova sóla rozzářila celý sál a pokračovala v tom až do konce. Nádhera a úžasné doplnění.

Další píseň, co následovala, byla ze soukromého archivu Adama a jmenovala se Whataya Want from Me. Jedná se o singl z jeho debutového alba For Your Entertainment a původně se jedná o píseň P!nk, která se ale v závěru nedostala na její vlastní CD.
Musím uznat, že se mi píseň dost líbila a tak jsem si ji o pár dní později vyhledávala na Youtube a upřímně, její živá verze byla daleko lepší, za to ale určitě mohlo trochu odlišné hudební pojetí než ve videoklipu.
Tento song byl ale jediným odklonem od tvorby Queenů a tak po něm následovala pro mě jedna z nejsmutnějších písní vůbec - Who Wants To Live Forever. Ač byla vydána na šestém albu A Kind of Magic v roce 1986 a tedy ještě nezachycovala "odchod" Freddieho (byla napsána pro soundtrack filmu Highlander), tak i přesto z ní vždy mám velmi smutný pocit a mé myšlenky v danou chvíli patří jen Freddiemu. A pokud budu kapku morbidní, tak na svém pohřbu bych ji ale jednou slyšet chtěla…
Druhou písní, která ve mě vyvolává ty stejné pocity, pak je The Show Must Go On. Ta už ale bohužel patří k posledním Freddieho počinům (v rámci zpěvu, píseň totiž spatřila světlo světa díky Brianu Mayovi) a proto je pro mě její poslech ještě daleko těžší…
Její čas ale na koncertě nenastal a tak se posuneme k tomu, co následovalo po Who Wants To Live Forever. Nejsem si jistá, jak se celé věci udály, ale ona kruhová konstrukce, která dosud čnila nad hlavním pódiem, sjela zpět na své původní místo, takže zakrývala celé pódium. V pozadí se objevil náš starý známý robot Frank, jehož ruka byla promítána právě na onu kruhovou konstrukci a pomalu se zvedala. A jak se tak pomalu a jistě zvedala, "vynášela" i Briana Maye, protože nadešel čas na jeho kytarové sólo.

Během celého jeho trvání byla scéna plná přímo nádherných projekcí, které nás měly přemístit do vesmíru. Hvězdy byly absolutně všudypřítomné, a když Frank "opustil" prostor, zabraly jeho místo také, s tím, že občas propustily planetu nebo meteoroid. Jednoduše neskutečná pastva pro oči (a i pro uši samozřejmě)…
Jako další se na řadu dostala píseň, která je aspoň dle mého názoru tou nejoblíbenější mého táty (třeba mi to ještě dodatečně vyvrátí) - Radio Ga Ga. Během ní se stala naprosto krásná věc, kdy lidé zapojili nejen své hlasivky, ale i své ruce, aby vytvořili onen ikonický "pohyb" při refrénu z videoklipu (a nejen při refrénu), kdy máte natažené ruce do vzduchu a mezi slovy tleskáte. Nevím, zda jsem to popsala úplně zdárně, ale pokud si pustíte originální videoklip, dojde Vám, o čem je řeč.

Já se přiznám, že jsem zatoužila mít tuto píseň natočenou, takže jsem se nemohla až tak aktivně zúčastnit výše zmíněného, ale ono to nějak jde i jen s jednou rukou. Není to tak ikonické a silné, ale byla to povinnost.
Bohužel jsem zároveň věděla, že se pomalu a jistě blíží konec a byla jsem v tom utvrzena, když začaly tóny Bohemian Rhapsody. Queenovská klasika, která snad ani nejde popsat, jednoduše zlatý hřeb večera.
Píseň se pomalu od začátku rozjíždí a je v docela klidném tempu. Stejně tak tomu bylo i na koncertě a moment, kdy píseň získává "obrátky", tedy v místě, kde začíná kytarové sólo Briana Maye, byl pojat přímo velkolepě, kdy se Brian za doprovodu kouře zjevil uprostřed začínajícího prodloužení pódia. A zbytek písně? Nádhera! Zpívala jsem každé slovo a na závěr opět nechyběl Freddie moment, kdy úplný konec písně zazpíval Adam s Freddiem společně. Aneb další chvilka slziček byla tu…

Bohemian Rhapsody znamenala konec hlavní části programu a nastal čas na ty dva největší hity - We Will Rock You a We Are The Champions. Nemusím snad ani popisovat, jaká atmosféra u první zmíněné asi tak byla. Aréna přímo bouřila - zpěv, tleskání, dusot nohou - to vše bylo slyšet.

A pak přišla druhá uvedená a tedy ta úplně poslední a pro mě opět vzpomínková píseň, takže jsem mohla kapesník vytáhnout znovu. A zbytek arény? Ten mi to moc neulehčoval, zpěv se linul od každého pěvce i nepěvce, jednoduše opět přímo neskutečná "atmoška", do které se přesně hodily zlaté konfety, co na závěr vystřelily a zaplavily tak celou arénu. Třešničkou na dortu pak byla projekce zlatého loga Queenů na hlavním pódiu.

Celý už opravdový závěr je pro mě slovy těžko popsatelný, protože se mi myšlenky omezily pouze na potlesk a výskání. Poslední úklony, zamávání a celé pódium zničehonic zelo prázdnotou. Na hlavní projekci se s námi zamáváním rozloučil i robot Frank a to už opravdu znamenalo konec.
Celá v naprosté euforii jsem posbírala své věci, zkontrolovala, že je podpis stále na svém místě v programu (kniha totiž byla zabalená ve fólii). Byl a tak jsem se mohla zařadit do davu odcházejících lidí, a že jich bylo.
Vydala jsem se směrem k jednomu z východů, který mě vyvedl na tmu boží v místě, odkud bylo vidět na nedaleké parkoviště s kamiony označenými nápisem Queen. Přišlo mi to vcelku dojemné, protože i minule jsem měla šanci si ony kamiony prohlédnout…
Ale to byla jenom taková nepodstatná odbočka. Mým cílem se stalo metro, což jsem věděla, že nebude snadné, neboť stejný cíl měla tuna lidí přede mnou i za mnou. Díkybohu se mi podařilo procpat se nejen na nástupiště, ale i do prvního vlaku, co jel. Celou dobu jsem úpěnlivě střežila kabelku a i obsah mých rukou, tedy knihu a program, kdy jsem musela neustále měnit ruce, protože ač se to až tak moc nezdálo, tak ona kniha je tedy řádný cvalík.
V metru jsem mimo jiné zaujala tři postarší dámy nebo spíše právě ona kniha a program je zaujaly, načež se nadšeně ptaly, kde jsem to ukořistila. Jak se totiž ukázalo, tak zdroje suvenýrů nebyly bezedné a jednoduše jsem ještě dorazila včas…
Metro se pomalu a jistě začalo odhušťovat, což mi ale mohlo být docela jedno, protože jsem sama vystoupila na stanici Můstek. Tam jsem chytila metro směr Dejvice, v návaznosti na to i autobus a za chvíli jsem byla doma. Koncert trval krátce přes dvě hodiny a já dorazila kolem jedenácté.
Tak co Vám budu povídat, jen co se za mnou zaklaply dveře, přišel ještě větší nával euforie, který začal přibližně slovy "Bože můj, to bylo úžasný a mám podpis! Panebože, já mám podpis." a pokračoval tancem svatého Víta (čtěte: chovala jsem se jako magor). Vše ale ve ztlumené verzi, přeci jen nebydlím v domě sama.
Do postele jsem se dostala kolem půl jedné a za nějakých osm hodin jsem z ní opět vylezla a to stále plná euforie, že se celý včerejší večer odehrál.
A právě asi kvůli této euforii jsem se rozhodla sepsat tento článek. Stejně jako je tomu u těch cestovatelských, tak i tady nechci zapomenout na drobné detaily onoho večera, na moje pocity, myšlenky a celkově na celý děj. Dost mě totiž zarazilo, jaké minimum si pamatuji z toho předchozího a nebýt videí, tak je to ještě horší. Nechci proto riskovat a aspoň jsem spojila příjemné s užitečným.
Navíc z mých článků se láska k této skupině dala velmi jasně vypozorovat a tak tady máte celý můj příběh, jak to začalo, jak to probíhá a někdy příště se třeba dočtete i jak to vypadalo v budoucnu…
Přiznávám, že z euforických pocitů žiji doteď, knihu jsem zatím pouze prolistovala a musím se do ní pustit, program dá se říct to samé, ale hlavní věc samozřejmě jen tak někde neleží. Naopak, autogram získal svůj vlastní hnědozlatý rámeček a už čestně visí na stěně. Nejlepší na tom celém je, že ho mám přesně ve svém zorném poli, takže se každý víkend můžu kochat do zásoby, ale taky to, že má nedaleko od sebe i velmi dobrou společnost v podobě LP Guns N' Roses, CD-éček Slashe, ale hlavně a především v podobě CD sbírky těch největších hitů Queenů…

Na závěr ještě krátce zhodnotím celý koncert, protože by se to asi hodilo. Moje pocity jsou, že to celé bylo daleko lepší a ještě na vyšším levelu než koncert předchozí a jsem moc ráda, že se projevilo i mé extrovertní já. Sice jsem druhý den měla stále zalehlé uši, chraptěla jsem a vibrovaly mi ruce, ale stálo za to!
Proto se vůbec nedivím, že recenze koncertu také vyšly velmi dobře a hodnocení se snad pohybovalo mezi 80 až 95 procenty, což je, uznejme, vcelku dost.
Doufám, že se mi ještě poštěstí někdy v budoucnu na jejich koncert zavítat, protože i kdyby se třeba nepředčili vůči tomuto poslednímu, tak to vůbec nevadí. Pokud totiž jdete na jejich koncert, můžete si být jistí, že minimálně po té hudební stránce (a taky po stránce slušného chování k fanouškům - myslím tím třeba to začínání včas) dostanete kvalitu. Sice to není už taková kvalita jako s Freddiem, ale i tak to stojí za to. Minimálně za pohled určitě…
A už tedy úplný závěr, ve kterém bych ráda poděkovala svým rodičům za možnost na tenhle koncert jít. Vím, že z máminy strany byly jisté námitky, které chápu (večer sama v Praze na koncert a pak sama domů), ale o to víc jsem ráda, že se nestalo nic, co by celý večer nějak zruinovalo. Naopak. Myslím si, že Vy ani mí rodiče si nedokážete představit, jak neskutečně moc pro mě tohle celé znamenalo. Jeden z nejúžasnějších večerů vůbec, na který budu vzpomínat ještě hodně dlouho, protože prostě a jednoduše Queen = Love of My Life…

↓↓↓

Děkuji za přečtení. :)
Navštivte mou FB stránku či Instagram.Mrkající

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Leník Leník | Web | 28. listopadu 2017 v 14:46 | Reagovat

Téda, to musel být zážitek na celý život :-)

2 Pear Pear | E-mail | Web | 28. listopadu 2017 v 18:42 | Reagovat

[1]: Určitě. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama