Dvacet

7. ledna 2018 v 12:00 | Pear |  Ostatní zápisky
Článek jsem zařadila do Téma týdne - Slib z toho důvodu, že jsem si onehdy slíbila napsat si článek k dvacetinám a jsem ráda, že svůj závazek (slib) sama k sobě tímto článkem opravdu plním.

Sedmý leden - v tento den se narodil spisovatel Zdeněk Jirotka (Saturnin), textař Zdeněk Borovec, herec Václav Vydra, jezdec Formule 1 Lewis Hamilton, americký herec Nicolas Cage a v roce 1998 taky jedna Hruška. Ano, slavím dvacetiny a jak lépe to oslavit než sepsáním článku aneb drobná exkurze do mé dosavadní cesty životem.

Hlavní problém ale vidím v tom, jak tuto dvacetiletou ságu vůbec začít a hlavně, o čem vlastně vůbec psát. Možná některé z Vás napadá: "Hruško, tak proč to vůbec píšeš." Na to mám velmi jednoduchou odpověď - chci si pamatovat, zavzpomínat si a hlavně poděkovat (a taky se Vám trochu přiblížit a možná se veřejně trochu zesměšnit). Ale nechci dlouho otálet, tak jdeme jednoduše na to…
První světlo světa jsem spatřila v 5:35 ráno v jedné severočeské nemocnici, což byl zároveň můj první a poslední počin jakožto ranního ptáčete. Od té doby jsem neskutečná sova, takže vidět mě živou v jednu ráno je naprosto jednoduché, zatímco brzy ráno je to tak trochu vzácný úkaz, tedy pokud mě nikdo záměrně nebudí (třeba do školy).
Do svých šesti let jsem s rodiči žila v panelovém domě, na který mám i přes svůj tehdejší nízký věk vcelku dost vzpomínek. A to ať už špatných, tak samozřejmě i těch dobrých. Mezi ty špatné asi nejvíce patří zrození mé arachnofobie, protože nikdo se snad s obrovským pavoukem rád nekoupe (ale proti gustu…) nebo taky příhoda "pomoci s prostíráním", kdy jsem se místo pro prostírání natáhla po jedné z plotének a tak mou ruku doteď zdobí krásná spáleninka.
A abych nezapomněla tak v tomto období vzaly za své i mé jisté vánoční představy. Ano, teď je ten správný čas odvést věřící děti někam mimo dosah monitoru, neboť o jedny Vánoce mi prostě bylo divné, proč se z předsíně ozývají zvuky stěhování věcí, načež mi došlo, že buďto je můj tatínek Ježíšek nebo Ježíšek neexistuje. Správně je samozřejmě ta první verze, protože doteď se tatínek vždycky před nástupem ke stromečku vytratí a jako náhodou se objeví krátce po zazvonění Ježíškova zvonečku. Takže dámy a pánové, ano, můj otec je vtělením Ježíška! Tak a teď to víte…
Mezi vzpomínky dobré patří rozhodně projevování mých hereckých sklonů, kdy některé děti si staví z dek skrýše, zatímco já pódia pro mé plyšové herce. A když už jsme u těch plyšáků, tak nesmím zapomenout ani na mé věrné společníky Kláru, Oskara, Julii, Pipi a Pepu. Aha, aha. Hlásí se Vám Dáda! Ano, byla jsem nadšenou fanynkou Dády Patrasové a to prosím až do svých deseti let (taky jsem si do té doby hrála se svou milovanou panenkou Baby Born). Čtete správně, tak dlouho jsem dokázala býti nevinným dítkem a o to rychleji pak přišlo to tsunami nejdříve ve formě Avril Lavigne, pak zklidnění s Míšou Davidem a muzikály až dorazili Queen. A letos jsem to pěkně zakončila s Guns N´ Roses…

Když se ale vrátím k Dádě, tak jsem ale byla opravdovou fanynkou, protože jsem měla nejen sbírku podpisů, fotku jak mi dává pusu (posléze tuto fotku i jako puzzle), ale taky jsem byla otištěna v jejím časopise! Ty zelené šatičky, účes na "hříbka" a dokonalý plno zubatý úsměv - vidím to jak dnes!

Za šťastnou vzpomínku rozhodně stojí i mé úžasné dveře krásně polepené samolepkami se zubařskou ale i jinou tématikou, které jsem dostávala od mámy a které byly "3D" (prostě vystouplé). Celkově mě stomatologické prostředí velmi uchvacovalo, takže se není čemu divit, že pódium bylo občas nahrazeno červenou židlí jakožto křeslem, ke kterému byl přivázaný švihadlem drak, protože měl nejviditelnější zuby. Chudák…
Taky si vzpomínám na dny před zápisem na základní školu, kdy mě máma zkoušela z jednoduchého čtení a počítání. Právě zápis na základku mi pak zajistil další novinovou slávu, kdy mě v béžovém "svetříku" s kožešinovým límcem (samozřejmě textilním, kdyby tu byl nějaký aktivista) otiskli do místního deníku.
Základní škola s sebou přinesla stěhování do rodinného domu k mým prarodičům (mé první hračky tam byly Barbíny, kdy jsem rodičům dělala módní přehlídku, načež mi pak řekli, že už musíme jít domů a já už chtěla zůstat na novém místě - vzpomínečka) a také mou první zvířátkovou smrt. Víte, vždycky jsem si moc přála nějaké zvíře, tedy hlavně kočičku, o čemž rodiče nechtěli moc slyšet a tak jsem dostala leda jednu na baterky. U babiček to ale bylo jiné, jedna měla a má králíky a druhá měla jezevčíka Ferryho. Ferry byl typický tvrdohlavý jezevčík, který neskutečně slintal a který nás bohužel opustil 31. srpna 2004, tedy den před mým nástupem do školy. Další den tak všichni maskovali ubrečené obličeje, zatímco já seděla v první lavici se svou kamarádkou ze školky. Ano, byla jsem šprtka už od prvního dne…

Základní škola byla plná všeho možného. Hraní si na čarodějky W.I.T.C.H, soupeření, kdo bude ve třídě nejlepší, nějaké ty lásky a samozřejmě i znalosti. Poznala jsem taky svého dobrého kamaráda Pepu, se kterým jsme to v jedné lavici táhli nejméně sedm let. O to větší sranda teď je, že cesty osudu jsou podivuhodné a tak jeho maminka teď pracuje s tou mou.
V páté třídě přišlo také rozhodování, zda jít na osmileté gymnázium nebo ne a jsem ráda, že se tomu tak nestalo. Má tehdejší paní třídní na dotaz mámy, zda to zkusit, tenkrát řekla, že mi nemá brát kus dětství a že bych to sice zvládla, ale postupně a v zažitém kolektivu to bude lepší. A měla pravdu a za tato slova jsem jí vděčná. Jako absolvent místního gymnázia musím uznat, že bych to nezvládla moc dobře psychicky, neboť i ty pozdější čtyři roky stály dost za to. Ale k tomu se dostaneme.

Pokud na moment odbočím, tak právě kolem páté třídy započalo mé blogerské a pisatelské období. Během těch deseti let jsem vlastnila (a dokonce i stále vlastním) cca šest blogů, jejichž průřezem bylo vše možné od Draca Malfoye přes muzikály a úvahy po nějakou tu kreativitu. Je tak možné, že mě ve skutečnosti někteří z Vás znají už z předchozích let, jen to nevíte. Za to já znám a sleduji Vás…
Devítku jsem ukončila krásnou rozlučkou, která byla v režii mé a mých kamarádek. V září nás čekal nový start, na který jsem se dost těšila. Dokonce si vzpomínám, jak jsme s kamarádkou hrály hru The Simpsons: Tapped out, kde byla Cletusova farma, na které se daly pěstovat plodiny. Jednou z nich byla i kukuřice, jejíž doba růstu byla devadesát dní. A právě za oněch devadesát dní jsme už obě měly být na gymnáziu…
Tehdy jsem netušila, jaká škola s velkým Š to pro mě bude. Byla jsem zvyklá se učit, učila jsem se, ale díky mému sklonu k perfekcionismu (mám ho bohužel doteď) pro mě první ročník znamenal upřímný horor. Pocítila jsem i to, jak je každá základka jiná a že slova "To jste se měli naučit na základní škole." jsou velmi populární aneb je to vždy na koho svalit.
Nechci tu nikoho rozebírat, měla jsem předměty, resp. profesory, kteří mi zrovna dvakrát nesedli a kteří pro mě znamenali horor, ale našli se i tací, které jsem měla opravdu ráda a jsem jim za různé věci vděčná. A pokud si tohle nedej bože přečtou, tak určitě budou vědět, že píši zrovna o nich.
Bohužel jsem moc nezapadla ani do své třídy, což se v průběhu let dost ukazovalo a já proti tomu ani nic moc nedělala, neboť jsem zapadnout asi ani moc nechtěla.
O to víc si vážím a jsem ráda za těch pár lidí, kteří měli tu odvahu dát se se mnou do řeči a se kterými se přátelím stále, i když gymnázium už odvanulo.
Na druhou stranu nechci některým lidem křivdit, protože během letošního těžkého období mi vyjádřili svou podporu a přitom vůbec nemuseli.
A tak se dostáváme k roku prošlému. Samozřejmě, že během všech těch uplynulých let proběhla spousta cest, ale o těch Vás průběžně informuji a tak se u nich nechci moc zastavovat. Za všechny ale vděčím těma dvěma lidem, díky kterým jsem na tomto světě a kteří za mnou vždycky stojí, když je třeba. Proto máma minulý rok uvedla se slovy, že 2017 je ve znamení mě a že udělají všechno proto, abych měla klidný a úspěšný rok.
Jak už někteří víte, bohužel se to celé tak trochu zakřiklo a stalo se to, co se stalo. Namísto jednoduchého roku to tak byl rok plný štěstí v neštěstí, ale také rok, co každého člena naší rodiny nějak změnil. Nemůžu ale popřít, že jsem ráda, že konečně skončil, i když přinesl nejen špatné, ale i dobré věci. Máma přežila, odmaturovala jsem, zdolala Londýn a Prahu, pokořila nějaké testy a hlavně získala nové vysokoškolské přátele, z čehož jsem měla velkou obavu. Evidentně ale hrušky chutnají myším, protože právě jedna taková Miška mi přibyla jakožto nejlepší kamarádka k té stávající se stejným jménem jako já - Kája.
S oběma dívčinami mě pojí spousta různorodých věcí, ale ráda bych tu konkrétně uvedla psaní, které sdílím právě s mou slovenskou myší. Každá sice píšeme něco úplně jiného a zcela upřímně na ni kvalitou ani nemám, ale pokaždé si navzájem hodnotíme díla. A z toho celého nějak vznikl i její vánoční dárek pro mě, kdy mi bylo řečeno, že o mně něco vytvořila. Klepala jsem se na to asi měsíc a musím uznat, že mě to neskutečně dojalo a i rozbrečelo. Čtrnáct týdnů školy, během kterých jsem jí o sobě napovídala tuny věcí, které oddaně poslouchala a ty nejvíce vystihující použila v jedinečné básni s prostým pojmenováním H - přikládám níže. Ano, miluji špagety, hudba mi v autě neskutečně řve, jsem knihomol, jsem zvláštní a letadlo na obloze mě dokáže uchvátit, jak psa míček…

A tak jsme se pomalu a jistě dostali do aktuální doby. Možná někoho napadne, jestli jsem se svým datem narození spokojená, přeci jen je to kousek po Vánocích a leden je často ve znamení všemožných zkoušek. Tak v rámci toho prvního mi to nikdy nevadilo, neboť jsem nikdy nestrádala a to druhé mě sice štve, ale vždycky se najde způsob, jak si to rozplánovat. Navíc číslo sedm přímo miluji a tak trochu mě provází životem. Navíc pokud se na to podíváme "vědecky" tak:
1. Když sečtu datum narození, vyjde číslo dělitelné sedmi.
2. Svátek mám čtrnáctého v sedmém měsíci v roce.
A je tu ještě jeden fakt, proč mám toto datum ráda. Je přesně za týden od Silvestra, kterého díky ohňostrojům přímo miluji. Pokaždé tak slavím nejen nový rok, ale taky začátek mého narozeninového týdne, který tak "oslavuje" celý svět. Ano, kdybych se narodila 31.12 nebo 1.1 bylo by to logičtější, ale neberte mi to…
A jak se u hrušek oslavuje? Samozřejmě je nějaký ten dort, ať už sladký nebo i slaný. Během mého desátého roku života jsem měla několikrát dort ve tvaru ježka z místní prodejny Interspar. Na mé šestnáctiny a osmnáctiny jsem si dorty vysnila a sama navrhla. Už jsem je ale neupekla, ale i to se zařídilo. Ten první doteď považuji za jednu z nejkrásnějších věcí vůbec, protože byl na motivy mého milovaného muzikálu The Phantom of the Opera. To byl přímo cukrářský skvost, z něhož mám doteď schovanou masku (byla také jedlá, ale neměla jsem srdce a tak byla "zakonzervována").

K osmnáctinám jsem chtěla dort, který by mě vystihoval (to víte, ten přelomový věk), takže měl na sobě knihu, hrušku, sovu, anglickou vlajku a tak dále. Akorát se nepovedla díky nedorozumění jeho velikost, takže byl menší, než jsme plánovali, což byl trochu problém, když kousky naslibujete všude možně, ale nějak se to ve finále zvládlo.

Letos mě čeká Red Velvet, který jsem si moc přála a ke kterému mi vytvořila závislost již zmíněná kamarádka Kája. Což mi tak připomíná, že v období maturity jsme si naslibovaly kousků dortů, že to někdy musíme jít taky splnit…

Můj soukromý učitel angličtiny vždycky říkal, že ženy si do dvaceti přidávají a od dvaceti ubírají a pociťuji, že měl a má pravdu. Poslední půl rok tak o sobě mluvím už jako o dvacítce, zatímco právě teď, kdy už je to oficiální, nějak nechci tu svou devatenáctku jen tak pustit. Končí mi období náct a přijde mi to děsivé. Nepřijdu si dospělá, nepřijdu si připravená a nepřijdu si už tak stará. Vtipné co? Vím, že dvacet ještě není žádný věk, říkat mi to nemusíte. Jen mě straší vidina dospělosti. Ta sice pro někoho třeba už začala v osmnácti, ale upřímně pro mě osobně začne až v momentě, kdy budu stát na vlastních nohách. Zatím je to taková polovičatá dospělost a spíš mě plaší vidina všech těch věcí a rozhodnutí, co mi mohou ovlivnit život a to třeba napořád. Ale nechme filozofickou a depresivní chvilku stranou. Tenhle článek má být rychlým ponorem do mého proběhlého života a ne neznámého budoucího…
A tak dámy a pánové Hrušce je dvacet let. Blog odstartovala jako osmnáctiletá odrůda a vidíte, jak hezky Vám tu zraji. Doufám, že jednou budu psát článek, kde už ze mě bude dobře uleželá hruškovice, protože v tomto blogu jsem našla jeden ze smyslů svého života. Děkuji, že jste se mnou nakoukli do mých vzpomínek mimo cestování a než tento článek ukončím, tak bych měla jedno narozeninové přání. Na chvíli se zastavte a tak jako já zavzpomínejte na některé události Vašeho života. A taky řekněte svým blízkým (rodičům, partnerům, sourozencům, kamarádům,…), že je máte rádi, protože nikdy nevíte, kdy to může být naposled. To je to, co mě naučil devatenáctý rok mého života a doufám, že ta dvacítka na krku přinese něco daleko pozitivnějšího…





↓↓↓

Děkuji za přečtení. :)
Navštivte mou FB stránku či Instagram.Mrkající

 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Anketa

Líbil se Vám článek o hruščině dětství? Chtěli byste někdy další expedici? :D

Ano
Nevím
Ne

Komentáře

1 King Rukola King Rukola | Web | 7. ledna 2018 v 12:22 | Reagovat

skvele citanie... ;-)

2 King Rukola King Rukola | Web | 7. ledna 2018 v 12:24 | Reagovat

ach, zabudol som! skvela stavnata hruska k "zakousnuti", stava potece po licach, nie?

3 havrani-princezna havrani-princezna | E-mail | Web | 7. ledna 2018 v 13:48 | Reagovat

Konečně článek, který není o tom, že by lidé neměli slibovat. Samozřejmě ti gratuluji k narozeninám, přeji vše nejlepší, hodně štěstí, zdraví a Božího požehnání. :D

Zaujal mě tam jeden moment. To, když říkáš, že dítěti, které dají na gympl v páté třídě seberou dětství. A víš co? Já si myslím, že je to blbost. (Tedy, pokud se tam to dítě dostane, tak na to prostě má. I když se třeba na ty přijímačky musí učit i mimo školu.) Mojí mámě také říkali, že mi sebere kus dětství. Nestalo se tak a já jsem za to moc ráda. Přestup z devítky mi přijde horší. Protože po páté třídě se na základce zvolní a gympl je potom větší šok. Já jsem šla z páté a měla jsem pocit, že jsem jen změnila školu. Nic víc, tempo i objem učení zůstalo stejné. Takže tak. :-)

4 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 7. ledna 2018 v 15:01 | Reagovat

Blahopřeji milá Hruštičko :-)

5 Pear Pear | E-mail | Web | 7. ledna 2018 v 15:46 | Reagovat

[1]: [2]: Děkuji :) Teče, teče :D

[3]: Děkuji moc a k názoru, samozřejmě ho beru. :) Proto tam konkrétně píši, že jakožto absolvent MÍSTNÍho gymnázia. :) Ono je to hodně o té dané škole, protože v Čechách znamená gympl všude něco jiného. U nás se mi bohužel tomu tak zdá, že skutečně kus dětství bere, protože náš gympl je spíš už takový náběh vysoké školy, co se učivem v některých předmětech týče. Nás po páté třídě naopak stále dřeli a i tak to byl větší šok. Jediné, co jsem na svých bývalých spolužácích z osmiletka pak pozorovala bylo asi to, že to akorát už vzdali dříve než my a prostě nějak proplouvali. Jak říkám, proto jsem dala slovíčko místní, protože je to nejen o člověku, ale i škole. :)

[4]: Děkuji moc! :) ♥

6 Pepa Pepa | 7. ledna 2018 v 16:17 | Reagovat

Takové Cameo mám v té základce. :D

7 Pear Pear | E-mail | Web | 7. ledna 2018 v 16:28 | Reagovat

[6]: Tak víš co, bylo by to dlouhý kdybych měla psát o všem a že by toho bylo! :D Naše válečné domluvy, ruské dny a nebo taky jak jsi mi maloval mapku, kde bydlíš! :D Tu mám doteď schovanou. :D Třeba někdy příště, pokud někdo projeví zájem. :D

8 Meduňka Meduňka | Web | 7. ledna 2018 v 17:45 | Reagovat

Velká gratulace ke krásné dvacítce :D
Ty jsi Hruštička přímo výběrová!

9 Pear Pear | E-mail | Web | 7. ledna 2018 v 19:24 | Reagovat

[8]: Děkují! ♥ :)
Jsem moc ráda! ♥

10 Leník Leník | Web | 9. ledna 2018 v 15:13 | Reagovat

Hrušti, přeju Ti všechno nejlepší :)!!
Já jsem se narodila 20.12.2000 :D. A mám sestru, dvojče, která je starší o 3 minuty :D.
Také jsem do nástupu do 1. třídy bydlela s rodiči a sestrou v paneláku :).
Také jsem se rozhodovala, jestli jít na osmileté gymnázium (gympl máme ve stejné budově jako ZŠ). Sestra chtěla jít, já ne. Nakonec jsme se rozhodly, že zůstaneme na základce. A jsme za to moc rády! Na 2. stupni jsem se naučila kvalitně psát na klávesnici, poznala skvělé učitele, chodila na přírodovědný kroužek.. Bylo to skvělé :)!
Teď jsem na gymplu a jsem ráda, že jsem na osmiletý nešla. Také si myslím, že je to obírání o dětství. Tady se prostě valí a valí....
Já mám blog od 6. třídy:))

Moc gratuluji k výběru článku do TT :)!!!

11 Pear Pear | E-mail | Web | 9. ledna 2018 v 16:44 | Reagovat

[10]: Děkuju! :)
Koukám, že máme v životech podobnosti. :D Já jsem teda hruška osamělá, ale nikdy mi to nikterak nevadilo. :D
Upřímně taky nakonec v rámci základky pamatuju právě na období toho druhého stupně, protože se odehrálo relativně nejvíc věcí. :)
Přeju ať se s gymplem popereš, jsem svým způsobem ráda, že už jsem pryč, protože něco stálo za to. :D
Koukám, že blogovací začátky máme také obdobné. :) Jsme se třeba už potkaly ani o tom nevíme. :)

Děkuji! ♥

12 Leník Leník | Web | 10. ledna 2018 v 7:27 | Reagovat

[11]: Myslíš na blogu nebo osobně :)?

13 Pear Pear | E-mail | Web | 10. ledna 2018 v 11:52 | Reagovat

[12]: V blogové sféře ;)

14 Lenn Lenn | Web | 10. ledna 2018 v 19:50 | Reagovat

Opožděně všechno nejlepší! :) To je neuvěřitelně nostalgické tohle čtení, po kterém si připadám jak stará bába :D já se narodila v březnu 1998 a přesně to vidím, lásku k Dádě Patrasové do desíti let, Baby Born panenky a i ty pocity ze školy. Hrozně rychle to všechno uteklo a na to, že je tu teprve dvacátý rok života, tak mně to vše přijde tak hrozně dávno a připadám si teď najednou hrozně stará, jak to tak čtu :D

15 Pear Pear | E-mail | Web | 10. ledna 2018 v 20:40 | Reagovat

[14]: Děkuji a jsem ráda, že v tom nejsem sama! :D A dokonce, že až tak stejně. :D A pocity mám stejné, ještě s tím, že mám pocit, že jsem stará, ale že teprve teď startuje to hlaví, co mi ovlivní další léta. :D

16 Jana Jana | E-mail | Web | Pátek v 18:51 | Reagovat

Pozdě ale přece 😍 krásný článek, fakt že jo. Vrátila jsem se zpátky s tebou a bylo zvláštní, jak nás prostředí formovala jinak . Jak některé věci prožíváš vlastně úplně jinak ...

A ta poznámka, že nas slrdujes 😂😂 zlomový je prý ten 30.rok. Tak se těším na další takový článek za 10et :)

17 Pear Pear | E-mail | Web | Pátek v 19:49 | Reagovat

[16]: A to je podstatné! :) ♥
Děkuji moc. :) Ono upřímně teď sama začínám vidět tu aktuální tak o deset let mladší generaci a už se taky neubráním jistému srovnávání.

***
Nemohla jsem si odpustit. :D Už takhle jsem i v reálu občas nazývána jako CIA a podobně, takže nějaké sledování z povzdálí je jenom drobeček. :D
Za deset let jsem upřímně sama zvědavá, co bude. :D Ale doufám, že ten článek ano. :D :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama