Desert Safari aneb pouštní dobrodružství v SAE - první část

14. července 2018 v 15:00 | Pear |  Zápisky z různých koutů Země
Spojené arabské emiráty jsou sice zemí moderní, ale samozřejmě ne vždy tomu tak bylo. Ještě před pár lety byla některá, v dnešní době již civilizovaná místa, pokryta neústupnou pouští, což můžou kupříkladu potvrdit mí prarodiče, kteří se po našem prvním návratu ze SAE nestačili divit, jak se od jejich návštěvy stačila Dubaj opět rozrůst a změnit.
Při naší poslední návštěvě SAE jsem Vás vzala na výpravu převážně koncentrovanou na novodobá místa a dnes tak přišel čas uskutečnit přesný opak, společně se totiž vydáme na výlet do pouště, aneb se podíváme na zoubek akci jménem Desert Safari.

Pamatuji si, že při prvním pobytu nám byl tento výlet hodně doporučován a protože si jedinečné zážitky nemůžeme nechat jen tak ujít, souhlasili jsme a výlet si zaplatili. Ve finále jsme ale byli jediní z naší skupiny, což bylo tenkrát kapku nepříjemné, neboť se mé dorozumívací schopnosti (a hlavně i odhodlání) teprve klubaly na svět. O dva roky později jsem už ale byla vycepovaná jazykovým pobytem v Cambridge a navíc jsme už věděli, co nás čeká, takže to bylo no problema.
Ale při naší první zkušenosti to byla vcelku zábava, neboť naše jediné pokyny byly, ať jsme tehdy a tehdy na recepci, že si nás někdo vyzvedne. A tak jsme čekali, čekali a čekali, až do hotelu konečně vstoupil mladík v tradičním muslimském oděvu, ale na rozdíl od ostatních přítomných ne v bílé variantě, ale hnědé. Doteď to vidím zcela živě, protože když jsem si ho poprvé prohlédla, prohlásila jsem něco ve smyslu "Ježišmarja, snad pro nás nepřijel támhleten Kaddáfí.", načež mě maminka okřikla, ať držím jazyk za zuby, protože nutno podotknout, že se naše návštěva odehrála zrovna v tom roce, kdy v Libyi proběhla občanská válka. Jméno Kaddáfí tak bylo tenkrát hodně skloňované a mohlo působit trošku jako slovo drogy ve Venezuele v roce 2013, kdy jsme maminku pro změnu okřikovali zase my.
Ale jen tak mimochodem jsem se nespletla, přijel pro nás. A tak jsme ho následovali k bílému džípu a obsadili místa pěkně vepředu. Posléze jsme ještě v jiném hotelu vyzvedli jednu německou dvojici, která se usadila za nás, v podstatě do kufru a mohli jsme vyrazit směrem poušť…
Než ale úplně začneme, tak bych ráda provedla malou poznámku. Jak jsem již zmínila, tento výlet jsme absolvovali dvakrát (resp. maminka třikrát, což ji samotnou dost překvapuje), ale kupodivu si spíše vybavuji právě tu úplně první verzi z roku 2011, které se budu převážně držet i v následujících řádcích aneb všechny aspekty výletu budou postupně odhalovány. Navíc se toho tenkrát stalo nějak tak celkově víc. Takže jdeme na to.

Ani nevím, jak dlouho jsme jeli, ale celkově na nás jízda působila zvláštně, protože díky jazykovým bariérám na všech stranách nebylo nikomu moc do řeči a tak se jelo jen za doprovodu rádia, což v člověku vytvářelo pocit lehkých pochybností, aneb předsudky o blízkém východě jely jednoduše na plné obrátky, i když neměly pražádný důvod. Vždy, když na to ale vzpomínám, tak si vybavím jednu historku, která se ke mně později dostala a to o výcviku palubních průvodčí společnosti Emirates. Nováčky by totiž měli snad posílat do Dubaje, kde je po přistání naloží do aut, seberou jim pasy a pak jedou dlouho neznámo kam do pouště, a když konečně dorazí na místo určení, tak jsou nuceni sepsat poslední vůli, která musí být velmi detailní. Trošku děsivé, co? Z počátku jsem nevěřila, že se to takto opravdu dělá než se k Emirates propracovala i jedna naše známá, která nám tento postup následně potvrdila…
Z postupné letargie způsobené jízdou nás dostala až zastávka u malé benzínky, kde jsme z auta vyskočili, protáhli se a řidič mezitím upustil pneumatiky. Přiznám se, že mé třináctileté já to kapku nechápalo, ale důvod, proč se tomu tak stalo, mi pak byl samozřejmě vysvětlen a i názorně ukázán, neboť po nasednutí zpět do džípu nás čekala již jen kratičká jízda aneb hledání "díry" v plotě (ano, určité části silnice měli poušť oddělenou drátěným plotem). A když jsme ji našli, tak mohla teprve začít ta správná zábava…
Je nutné zmínit, že náš tatínek dříve na dovolených zastupoval funkci kameramana, kterou v pozdějších letech díky technologickému pokroku opustil a místo kamery má prostě a jednoduše mobil jako my všichni ostatní. Tehdy ale ještě byla kamera jeho věrným společníkem, takže s námi putovala i na tento výlet. Jako určité záběry máme, ale v momentě, kdy to byla buďto záchrana tatínkovy hlavy nebo kamery, natáčet díkybohu přestal. Ono ostatně i přes vehementní snahu udržet stálý záběr, to prostě a jednoduše nebylo možné, protože jízda po dunách je opravdu něco.
Z počátku na Vás jdou velmi opatrně, což se ale dá vysvětlit tím, že se teprve k těm pořádným kouskům najíždí. A pak to začne, nahoru, dolu, nahoru, dolu a všudypřítomný strach, aby se auto nepřeklopilo (i to se stalo, ale díkybohu ne nám - mimochodem džíp je samozřejmě na tuto jízdu upraven). Je to přímo neskutečný zážitek, ale pro jedince se slabším žaludkem to rozhodně moc není. Já mám ale v tomto větší výdrž, takže jsem si obě jízdy užila plnými doušky a jela bych klidně zase. Na druhou stranu musím uznat, že taková cesta po českých silnicích nebo nedej bože D1 je tomuto zážitku docela dost podobná…
Konec jízdy se dá velmi zdárně odhadnout, neboť se pomalu a jistě začnou srocovat i další džípy a to proto, že se chystá zastávka aneb odměna za to, že jste jízdu zdárně přežili. Odměnou ale není jen to zastavení a nabídka pití, naopak, tu největší odměnu Vám nedají řidiči, ale příroda kolem Vás. Nutno totiž podotknout, že se Desert Safari nejčastěji odehrává v podvečerních hodinách a to proto, abyste měli šanci vidět západ slunce nad písečnými dunami.

Musím uznat, že jak doba pokročila, tak se spousta lidí spíše přiklání k tomu věc zachytit než ji prožít. A to samé jsme zažili i tady. Lidi brodící se rychle pískem jen proto, aby vylezli na nejbližší kopeček a měli ty nejlepší záběry. Dobře, přiznávám, zvláště při druhém výletu jsem se tak trochu zachovala taky, ale to spíš bylo z důvodu doslova nabízejícího se panoramatu definujícího celou první část akce.

Jinak je ale západ slunce rozhodně nádherným zážitkem, který tak trochu pocítíte i na vlastní kůži, protože se poušť postupně ochlazuje. A proto po západu nastane čas, opět nastoupit zpátky do džípů a vyrazit vstříc další části programu.

Audioverze článku - video ↓ nebo ke stažení zde.

↓↓↓

Děkuji za přečtení. :)
Navštivte mou FB stránku či Instagram.Mrkající

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Leník Leník | Web | 15. července 2018 v 22:10 | Reagovat

Téda, to musel být zážitek! Nebouchla ses hlavou o strop džípu :D? Nádherné fotky! Jak dlouho to asi tak trvalo?

2 Pear Pear | E-mail | Web | 15. července 2018 v 22:12 | Reagovat

[1]: Nebouchla, ale praštěná jsem i bez toho. :D A časově bohužel vůbec nemám odhad. :/

3 arabianhorsephoto arabianhorsephoto | Web | 16. července 2018 v 5:58 | Reagovat

Musela to být paráda. Škoda, že mi mobil nechce ukázat fotky. Musím se podívat na PC.
Mám dotaz k Emirátům jako takovým - viděli jste tam při některé z návštěv arabské plnokrevníky? Njn, jsem ulítlá na araby, tak to mě zajímá nejvíc 😁
Kvůli nim bych Dubaj chtěla navštívit, i když nevím, zda se dá na návštěvu stájí dostat. Letos měl Dubai Arabian Stud i Ajman Stud na výstavě v Praze nádherné koně - i když to oni mají vždycky.
Každopádně s mojí jazykovou vybaveností a strachem z letadel zůstanu stejně jen u brázdění Českých luhů a hájů 😁

4 Pear Pear | E-mail | Web | 16. července 2018 v 12:29 | Reagovat

[3]: Zdravím. :) Tak snad se fotky na PC zobrazí, případně jsou i ve videu pro audioverzi. :)
Upřímně zajímavá otázka, ale nejsem si vůbec jistá odpovědí. :D Na vyloženou návštěvu jsme nikam nešli, ale tuším, že při aktuálním plánování návštěvy Dubaje rodiči, máma zmiňovala, že snad taková možnost je, aspoň mám tedy ten dojem. :D Osobně jsem ale viděla max. tak policisty na koních, což samozřejmě nespecifikuji.
Strach z letadel se určitě dá překonat, třeba doporučuji i knížku, na kterou jsem tady psala recenzi Zeptejte se pilota, člověka tam spousta věcí docela i uklidní. :) Ale jinak to znám, já mám děs z turbulencí a máma celkově z letadel, takže dobrý dvojka. :D A jazyková vybavenost, ruce a nohy to jistí vždycky. :D I když rodiče se mi právě na podzim sami vydávají na cestu a mám o ně strach no, ale tak k čemu jsou konverzační slovníky. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama