Dvaadvacet

7. ledna 2020 v 15:00 | Pear |  Ostatní zápisky
Dvacet, jednadvacet, dvaadvacet…
Zdá se mi, že poslední roky plynou nějakým neskutečným tempem a člověk se ani nenaděje a jako lusknutím prstů ho čekají další narozeniny. Ano, ty moje vychází právě na dnešní den a stejně jako předchozí dva roky jsem si pro Vás připravila takové krátké článkové zavzpomínání. Na rozdíl od prošlých let se ale nebudeme věnovat mému dětství, ale podíváme se na uplynulý rok, během kterého se událo několik zajímavých věcí. Připraveni?


Říkám si, že by asi bylo vhodné vzhledem k tématu blogu nejdříve začít u cestování, kdy mě loni čekaly tři krásné cesty. Při prvních z nich jsem zamířila do Irska a taktéž do jeho spoluobyvatele Severního Irska, což mi krásně zkompletovalo celou sbírku Velké Británie, takže můžu směle prohlásit, že jsem tam byla naprosto všude. Další mě čekalo Švýcarsko aneb další kousek do jisté sbírky aneb místa spojená se skupinou Queen. O švýcarském Montreux jsem neustále četla ve fanouškovské facebookové skupině a tak bylo mým dlouholetým snem ho navštívit a na vlastní oči vidět nejen jejich studia, ale i ikonickou sochu Freddieho Mercuryho u Ženevského jezera. A do třetice tu byl návrat po šesti letech do Spojených arabských emirátů, který mi přinesl nejen nové zážitky, ale i sedmé představení muzikálu Fantom Opery v životě, což tak z roku 2019 činí čtvrtý rok v řadě, co jsem měla možnost představení vidět.

Ovšem Fantom nebyl jedinou kulturní akcí, kterou jsem toužila loni zažít. V únoru jsem totiž měla jedinečnou šanci navštívit koncert jednoho z mých nejoblíbenějších kytaristů vůbec a to Slashe, který to rozbalil v O2 aréně společně se skupinou The Conspirators v čele s hlavním zpěvákem Mylesem Kennedym. Naprosto úžasný večer, kdy jsem skončila bez hlasu se zalehlýma ušima, ale s podepsanou deskou v tašce. A kdyby někomu vrtalo hlavou, kdo je můj další oblíbený kytarista, tak jednoznačně Brian May ze zmíněných Queen. Ostatně mám hrdě vystavené Funko Pop figurky obou pánů a stejně tak i jejich podpisy…

Dále mě napadá zmínit také něco k tématu blogování. Tak samozřejmě, že během roku vyšlo spoustu článků, oslavili jsme třetí rok mé blogové existence, ale hlavně nesmím opomenout na dvě další významné blogové události aneb rovnou dvě setkání s nejmilejší bloggerkou Lenčou. Poprvé jsme se sešly v Praze a prošmejdily oblast Dejvic, ale hlavní šmejděníčko šmejdění proběhlo až o pár měsíců později v mém rodném městě Litoměřice, kde jsem Leníka i její rodiče měla tu čest pěkně provést. Ostatně Lenča je někdo, koho jsem ráda, že jsem během blogování objevila a jsem moc ráda, že jí mohu kdykoli bez okolků napsat a upřímně, i když je mezi námi nepatrný věkový rozdíl, tak mě dokáže krásně vrátit do doby, kdy mi ještě dospělost nepadala až tak na hlavu. I když ono to bude ještě i horší, co si budeme povídat - tohle bylo myšleno jako vtip.

Když jsme u té mé dospělosti, kterou jsem stejně pořád ještě úplně tak neobjevila či spíše u mě ještě úplně tak naplno nepropukla, tak se mi vybaví škola. Tak radostně jsem loni dokončila první ročník a zatím z velké části i ten druhý, kdy se mi dařily zkoušky na výbornou a zvládla jsem napsat i obhájit nějaké ty seminární práce. Jedním z největších úspěchů je ale asi to, že jsem měla během roku šanci pomoct i jiným studentům, čehož si tak trochu všimlo vedení školy a byla jsem tak oslovena na pozici studentského tutora. Je krásné zažívat pocit, že nejste na škole jen pouhopouhé číslo a někdo o Vás ví a sleduje, co kromě studia děláte. Role se snažím zhostit s vervou sobě vlastní, tak doufám, že mi to dlouho vydrží a budu moct pomáhat i dál.
Ze školy bych se mohla vrtnout k otázce bydlení v Praze, protože i to je jedna velká novinka v mém životě aneb jsem se podruhé přestěhovala. Ač mi původní byt, který jste mohli z části vidět i v mé reportáži v pořadu Vychytávky Ládi Hrušky, docela vyhovoval a nemohla jsem proti němu říct slovo, tak se mi přeci jen naskytla výhodnější a novější možnost bydlení, a tak jsem se jednoho dne rozhodla, že do toho tedy půjdu. Samozřejmě bez mých rodičů bych šla bydlet někam leda tak pod most, a já bych jim jako každoročně chtěla poděkovat nejen za to, že jsem měla zrovna to štěstí se jim narodit, ale také za jejich obrovskou podporu, kterou jim snad někdy dokážu náležitě vrátit…
A když jsme u té podpory. Už na konci roku 2018 jsem měla to štěstí se přimotat do skupinky spolužáků, kteří se mi od té doby víceméně stali neustálými věrnými parťáky. Ač je každý z nás absolutně jiného rázu, tak jsme si prostě nějak sedli a nikdy nezapomenu na jejich výzvu ve vtipu, abych do školy donesla 12 druhů sýra. Netušili, že beru takové věci opravdu vážně, takže se jich jednoho dne opravdu dočkali a to společně i s doplňkovým sortimentem pečiva a pití. Akorát, i když nás bylo pět, tak jsme měli, co dělat, takže se některý sýr ještě za měsíc využil při přípravě jídla.

Ač od té doby naše skupinka nějak tak stále metamorfózuje, tak její hlavní střed tvoří vždy dvě Káji aneb já a moje kamarádka Kája. Myslím si, že jsme ale vcelku střed, který stojí za to, protože já jsem přesně ta osoba, kterou na škole chcete znát a mít s ní dobré vztahy a Kája je zase tak vynikající cukrářka, že její sladké výtvory jsou něco, na co se člověk těší už několik dní předem. O to víc jí při každém instagramerovém příspěvku o pečení uháním, kdy už se jako konečně hodlá přestěhovat někam v mé dosažitelné vzdálenosti. Ano, až tak výborně peče…

Ono celkově mám za poslední léta velké štěstí na kamarády, i když výjimky vždy potvrzují pravidla. Rok jednadvacítky mě tak naučil, že slova jsou někdy prostě jenom slova a chování a činy jsou věcí druhou. Ale hlavně mě naučil to, že by člověk nikdy neměl upřednostňovat něco či někoho před sebou samým, protože ho to pak dokáže vycucat takovým způsobem, jaký ještě nikdy nezažil…

Ale ve finále je vše zlé pro něco dobré a já tak v momentu toho největšího dala konečně na radu svého skvělého kamaráda Michala, který mě popostrčil k založení profilu na seznamovací aplikaci. Říkám si, co Vás asi teď napadlo, protože přeci jen tento typ aplikací nemá asi moc dobrou pověst a já sama jsem je několik let hanila a vyhýbala se jim. Nakonec jsem se ale do toho zahradničení dala a jala se oddělovat květiny od plevele. Upřímně toho plevele bylo neskutečně moc a párkrát jsem si vyslechla ne zrovna pěkné komentáře na mou osobu, ale i na moje působení na zmíněné aplikaci - v podstatě mi třeba bylo řečeno, že hledám utopii. Ale víte co? Já ji skutečně našla…
Jmenuje se Lukáš, 22 let, student ČVUT a zcela upřímně si myslím, že pro mě symbolizuje přísloví "kdo si počká, ten se dočká". Ač jemu to už jistě musí lézt trochu krkem, tak já neustále říkám, že jsem si našla kopii mého tatínka (ostatně to byla první věc, co o něm prohlásili moji prarodiče). Já a celá rodina jsme si mysleli, že to není možné a že můj táta se musel narodit jen jeden, ale nakonec se opravdu objevil ještě jeden originální kus, který tak teď se mnou zažívá můj úplně první vztah a upřímně doufám, že zároveň i ten poslední. Prostě a jednoduše, nevím, za co lepšího bych ho mohla ještě vyměnit. To už zkrátka ani nejde, a jen doufám, že v této zcela nové etapě nepokoním spíš něco já nežli on.

Prostě a jednoduše byl můj jednadvacátý rok života opět plný dobrých i špatných věcí, kdy ale ty dobré nakonec dosti převážily. A jsem za to moc ráda a doufám, že kladný vývoj věcí bude pokračovat nadále. Přeci jen teď už na ně nejsem o to víc sama, než jsem bývala, a tak kromě rodičů za mnou stojí i báječný přítel, skvělí kamarádi a po blogové stránce i Vy čtenáři. A tak si konečně začínám říkat, že ta postupná dospělost vlastně není zase tak špatná. Uvidíme tak, co mi do života přinese dvojice dvojek, kdy osobně doufám, že to mimo jiné budou úspěšné písemné státnice a bakalářka, ale samozřejmě prostě jenom to nejlepší, co může být s co nejmenším oblačnem.
Poslední dva články jsem zakončovala slovy, abyste se Vy sami zastavili a zavzpomínali na dětství či obecně minulost a tak Vám to samé musím doporučit i tentokrát s ohledem na prošlý rok. Asi je to i dobrá forma jistého rozjímání nad věcmi a i když se říká, že se do minulosti koukat nemá, tak malý náhled a poučení nikdy neškodí. A jako poslední další věc, co jsem v článcích zmiňovala a to, abyste svým blízkým řekli, že je máte rádi. Tak samozřejmě to platí i pro letošek, kdy chci zároveň ještě říct děkuji Vám za přečtení článku a za rok snad opět tady…


↓↓↓

Děkuji za přečtení. :)
Navštivte mou FB stránku či Instagram.Mrkající

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Kája Kája | 7. ledna 2020 v 15:40 | Reagovat

Jsem ve článku! <3 :D Ještě jednou krásné narozeniny moje drahá :) Co já bych si bez tebe na vejšce počala ^^

2 Jan Turon Jan Turon | E-mail | Web | 7. ledna 2020 v 17:14 | Reagovat

Toz gratuluji k narozeninám a hodně dalších cestovatelský h zážitků a úspěch v dalším studiu..

3 Leník Leník | Web | 7. ledna 2020 v 21:40 | Reagovat

Hruštičko moje milovaná, ještě jednou bych Ti chtěla popřát jen to nejlepší k tvým 22. narozeninám <3!!!
Stihla jsi toho za rok opravdu hodně a jsem moc ráda, že jsem mohla být dvakrát součástí <3
Moc gratuluji k Lukášovi, i když už to vím dlouho :D <3

4 K K | Web | 8. ledna 2020 v 19:04 | Reagovat

Včera jsem si kvalitně zavzpomínala. Oživila jsem tradici a napsala jsem si něco jako dopis o tom všem, co mi uplynulý rok přinesl. A že toho bylo.
Po přečtení jsem dostala chuť něco upéct. Zkouškové si žádá trochu prokrastinace a spoustu cukru :-D
Ať tě i tento rok naplní radostí a máš ve svém životě jen ty lidi, které tam mít chceš :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama