close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Čokoládový vlak aneb výprava za sýrem a čokoládou - třetí část

1. února 2020 v 15:00 | Pear |  Zápisky z různých koutů Země
Jak už jsem zmínila, ve vesničce jsme měli dvě a půl hodiny volno, což bylo až moc, a navíc jsme tak trochu zpanikařili a mysleli si, že je odjezd už o hodinu dříve. A tak jsme vše dle toho natimeovali - zbyla nám tak ve finále hodina, kdy se počasí naštěstí umoudřilo a my se tak mohli toulat po vesničce. Ve zkratce jsme prošli naprosto všechny suvenýrové obchůdky a kochali se místní architekturou, která plně naplňuje rčení, že je toto městečko to nejšvýcarštější a nejkrásnější, co můžete vidět. Ostatně tím pádem se nabízí otázka na to, co dalšího ve městě ještě najdete. Tak začnu jednou takovou kuriozitou, neboť ve městě si své najdou filmoví fanoušci a to konkrétně ti, kteří mají v oblibě sci-fi filmy. Najdete tu totiž muzeum Hanse Rudolfa Gigera, který byl tvůrcem vizuálních efektů pro film Vetřelec a je tak zároveň jistým vizuálním otcem této postavy, za kterou získal v roce 1980 Oscara. Místo pro zbudování muzea, tedy místní zámek Chateau St. Germain, si pan Giger vybral sám a vy tady tak můžete navštívit dvoupatrovou expozici o tvorbě Vetřelce. Jednoduše jde o místo, které každý fanoušek filmu musí vidět. V muzeu ale najdete i jinou tvorbu autora a za zastávku stojí i bar, který je celý vybudován ve stylu biomechanické surrealismu, jehož byl pan Giger autorem. Klenba je tak tvořená páteřemi monster a posadit se můžete i na bedrech samotného Vetřelce. Přiznávám, že my jsme ale dovnitř nezašli, protože nás to nějak moc nelákalo. Ono osobně jsem vždycky měla radši Predátora…



Hned vedle pak můžete najít další muzeum a to o Tibetu, kde můžete najít bohatou sbírku buddhistického umění zahrnující sochy, obrazy či rituální předměty. Přesuňme se ale k dominantě města a to ke krásnému hradu, který pochází ze třináctého století, ale dle mých zjištěných informací má svou vnější podobu ze století patnáctého a exteriéry pak odpovídají devatenáctému století. Hrad byl veřejnosti zpřístupněn v roce 1938 a najdete v něm regionální muzeum a muzeum umění. Namátkově tak kupříkladu můžu zmínit obrazy od Jeana-Baptista Camilla Corota, různé fresky či vitrážová okna. Celkem hrad přináší ohled na umění, historii a legendy z osmi století své existence. A naše století pak zastupují různé akce, co se zde pořádají, kam patří různé koncerty či představení. Mě osobně ale přinesl hrad něco jiného a to naprosto překrásný výhled na okolní údolí s horami, kdy vše vykouzlilo takovou tu pravou švýcarskou atmosféru, aneb jak si člověk představuje ona typická horská zátiší.
A jako poslední věc Vám o vesničce ještě zmíním festival dvojité smetany, který se zde pořádá každý rok v červnu a je rájem pro milovníky sladkého. Ostatně někdy bývá označován i jako ten nejkaloričtější festival světa, protože přeci jen dvojitá smetana je pěkně hustá záležitost. Nepodává se samozřejmě jen tak ale nejčastěji ji doprovázejí sněhové pusinky či lesní ovoce. Během festivalu pak můžete zhlédnout výrobu obojího a samozřejmě ochutnat, kdy jsem našla statistický fakt z jednoho z prošlých ročníků festivalu a to ten, že se během něj spotřebovalo 40 litrů této dvojité smetany. To je za tři dny konání festivalu opravdu úctyhodné číslo. Dezert ale můžete ochutnat i běžně v místních restauracích, kdy já jsem tam bohužel neučinila, neboť mi přišlo, že nikde nebyl moc nějak prezentován a dozvěděla jsem se o něm až při psaní tohoto článku. Ale vzpomínám si, že v jednom speciálním obchůdku hned na začátku náměstí jsem je asi viděla, ale bohužel jsem jim nevěnovala dostatečnou pozornost…

A takhle nám krásně uběhly celé dvě a půl hodiny volného času a my se v 13:45 shromáždili na příjezd autobusu. Následně nás čekala dvacetiminutová cesta klikatými silničkami a to až k poslední zastávce toho dne. Řekla bych, že to byla a pro Vás asi i je ta nejočekávanější zastávka, neboť konečně naplníme přídavné jméno celého výletu. Ano, konečně se podíváme za čokoládou a to do místa zvaného Broc. Právě tam totiž najdete čokoládovou továrnu firmy Cailler. Než se ale pustíme do nějakého bližšího popisu naší návštěvy, dovolte mi se krátce u firmy zastavit a říct Vám něco z její historie. V roce 1796 se narodil pán jménem Francois-Louis Cailler a to v městě Vevey, které stálo u zrodu čokoládového průmyslu. Kupříkladu v roce 1806 bylo Vevey domovem již pro sedm čokoládových továren a sám pan Cailler později v letech 1818 až 1820 začal prodávat čokoládu i ve svém obchůdku s potravinami. Tehdy vše řídil společně se svým společníkem Abramem L. C. Cusinem, který ale nakonec partnerství opustil a to v době, kdy se pan Cailler rozhodl pronajmout si tovární prostory pro produkci čokolády v kapku větším měřítku. A tak v podstatě začíná příběh postupného budování značky, které zažilo své pády, ale hlavně i úspěchy. Ona je upřímně celá historie velmi složitá, takže Vás jí nechci zbytečně dalece zatěžovat, ale ze všech zmíněných letopočtů je podstatný jeden a to rok 1819. Ten je považován za rok založení značky a v roce 2019 tak Cailler oslavilo dvě stě let své existence. Podstatným rokem je taky rok 1929, kdy došlo ke spojení značky s firmou Nestlé.
Na chvíli se ještě pozastavíme i u výroby samotné čokolády, kdy výroba kombinuje tradici s inovací a probíhá přímo v továrně. My to ale nejdříve vezmeme pěkně z gruntu od kakaovníku, z jehož kmene vyrůstají plody o velikosti cca 30 centimetrů. Tyto plody se ručně sklízí a v každém z nich je 20-30 kakaových bobů, které se musí nechat fermentovat (kvasit). To trvá několik dnů a další krokem je pak jejich sušení, aby v nich zůstalo méně než osm procent vlhkosti. Takto připravené boby pak míří do místa svého zpracování, což nás už dostává zpátky do továrny. Tam se boby nejdříve zbaví všech nečistot, aby se mohly za pomoci horkého vzduchu pěkně pražit, což jim dodá krásnou barvu a hlavně zvýrazní chuť. Posléze se boby drtí, což je zbaví slupek a vzniknou menší kousky, které jsou rozemlety na hustou hmotu zvanou kakaová pasta. Ta se lisuje, čímž dojde k jejímu rozdělení na kakaovou hmotu a kakaové máslo. Hmota se dá dál rozmělnit na kakao, ale my se stále soustředíme na směs obojího. V následujícím kroku se moje zdroje o výrobě trochu rozcházejí, aneb nevím, jestli Vám dříve popisovat přidání dalších složek nebo tzv. konšování. Osobně se mi ale zdá přidání složek logičtější a tak v tomto momentu do hmoty přidáme dochucovací prostředky, kam patří třeba cukr a mléko, které je běžně v sušené podobě. V tomto bodu se však Cailler odlišuje, neboť do čokolády používá lehce kondenzované mléko, které je vyráběno z mléka místních kraviček. A slovo místních je v této větě opravdu důležité, neboť ho dodává zhruba 1800 kraviček, které se nacházejí v okolí třiceti kilometrů od samotné továrny. Značka se tak snaží dodržet jistý závazek vůči oblasti, ze které pochází, ale zároveň vůči celému Švýcarsku (i cukr je pak švýcarský). Navíc právě mléko prý hodně ovlivňuje chuť čokolády i v tom smyslu, že je poznat, zda byla vyrobena v zimním či letním období na základě toho, kde se zrovna kravičky pásly.
Zpátky k výrobě, do hmoty se tedy přidají tyto komponenty a čokoláda se následně konšuje. Jedná se o speciální metodu, kterou vynalezl roku 1879 Rudolphe Lindt (ano, značka čokolády). Tato metoda má za čokoládu zjemnit a to tak, že je hnětena a provzdušňována za určité teploty po určitou dobu. Za slovíčko určité si můžete pak doplnit rozmezí od 50 do 80 stupňů Celsia a 48 až 96 hodin. Po uplynutí této doby následuje temperace, což je proces, kdy je čokoláda roztavena při teplotě 50 stupňů, následně je ochlazena na 30 a poté je ještě lehce zahřáta. Dělá se to jednoduše proto, že se tak ustálí struktura kakaového másla v hmotě a čokoláda získá jemnou strukturu a lesklost. Závěrem už je připravena na tvarování a případné nějaké ještě další ochucení/zdobení.

A teď už k návštěvě, autobus nám zastavil kousek od budovy, která mě upřímně okouzlila. Připomněla mi trochu kolonialistický styl, a kdyby mi někdo řekl, že jdeme ochutnávat rum, tak bych mu díky vzhledu snad i uvěřila. Ovšem velký stříbrný nápis Cailler mě ujistil, že jsme opravdu dorazili do čokoládové továrny, kde tou dobou bylo ale už opravdu neskutečně narváno. Seřadili jsme se tak jako skupinka do fronty a postupně jsme byli po částech pouštěni vpřed. Tam jsme získali opravdu stylové audioprůvodce, které vypadaly jako Iphony s čokoládovým vzorem. Posléze jsme se přesunuli dál a teprve tam jsme pochopili, že nás čeká interaktivní prohlídka, kterou já bych osobně popsala dvěma slovy - čokoládový Disneyland.

↓↓↓

Děkuji za přečtení. :)
Navštivte mou FB stránku či Instagram.Mrkající

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Tess Tess | E-mail | Web | 1. února 2020 v 16:16 | Reagovat

Tak festivalu dvojité smetany bych se zúčastnila ráda! :-D

2 Leník Leník | Web | 2. února 2020 v 1:06 | Reagovat

Ta vesnička je úžasná! Hory mi připomínají skotskou přírodu <3
Ve švýcarsku výstava o Tibetu? Zajímavé :D
Hrad třech století :D (13., 15., 19.) to jen tak někdo nemá :D
Oblast 30 km je hodně zajímavá. I to, že se pozná, jestli je to čokoláda ze zimy, nebo z léta :)
Na ten čokoládový Disneyland se moc těším :) děláš mi chutě :-P

3 Jan Turon Jan Turon | E-mail | Web | 8. února 2020 v 12:48 | Reagovat

Toz pěkne, jak se tu snoubí minulost, přítomnost a scifi, tedy možná budoucnost.. A čokoláda je sladkým zlatým hřebem..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama